Vzkaz proroka Wiesenthala

Odchodem Simona Wiesenthala přišel svět o jednoho z velkých proroků. Poselství, která jeho příběh nese, jsou ale čitelná už napořád. Tím prvním je, že sílu změnit svět k lepšímu v sobě skrývají všichni, i ti nejslabší a nejbezmocnější. Jen přitom – a to je druhá část Wiesenthalova vzkazu – musí mít trpělivost a výdrž.

Městečko Bučač, kde se Simon Wiesenthal poslední den roku 1908 narodil, leží v Haliči, jež tehdy náležela stejně jako české země k předlitavskému Rakousku. V útlém dětství tu ještě zažil tradiční židovské společenství, v němž přetrvávala mystická víra v zázraky a zázračné rabíny, udržující bezprostřední kontakt s Hospodinem. Často například vzpomínal, jak mu jednou ukazovali muže, který dlouhá léta seděl v modlitbách za oknem svého domku, skoro nejedl a nepromluvil ani slovo – rabín mu to uložil jako pokání, protože prý kdysi v hádce řekl své ženě, ať shoří, a v noci mu opravdu vzplanulo stavení, v němž uhořela. Pojmy jako spravedlnost, vina, trest či odpuštění v takovém prostředí přesahovaly světský právní řád, kde lze všelijak žonglovat s paragrafy, a získávaly hlubší závaznost. Stávaly se věcí svědomí i podvědomí, splývaly s kosmickým řádem. Nejspíš stojí za pozornost, že z Wiesenthalova rodného městečka pocházeli i předci Sigmunda Freuda.

Před první světovou válkou nebyli zdejší Židé nijak utiskováni, v městečku naopak tvořili většinu,…