Co si počne kočka s pumou

Příběh spisovatelky Boučkové, která si osvojila romské děti a nyní nad nimi zoufá (Respekt č. 15, Prokletí nechtěných dětí), není vůbec ojedinělý. Většina sociálních pracovníků to zná jak své boty: osvojení romských dětí i pěstounská péče bývají ze začátku velmi radostné a krásné, ale jak přijde puberta, je konec. Z rozkošných okatých dětiček se rychle vyklubou mladí Romové. Utíkají z domova, kradou, tráví čas s partou na ulici, nechtějí se učit, rychle navazují intenzivní milostné a sexuální vztahy, milují hluk, tanec, zpěv, křik, život ve velké tlupě. Neposlouchají. Nezajímají je „hodnotné“ věci. Nenavazují hlubší city k náhradním rodičům. Naděje, že laskavá péče pomůže na svět charakterním a zodpovědným lidem, se mění ve zklamání, stud a pocit bezvýchodnosti. Tváří v tvář této skutečnosti je zřejmé, že stejně jako nelze přijmout názor všichni Romové jsou zloději a asociálové, nevystačíme ani s postojem opačným: totiž že jsme si všichni rovni, a tudíž je to jedno, jestli vychovávám romské nebo neromské dítě. Velká témata jsou zde hned dvě. Co to znamená přijmout cizí dítě do své rodiny a co to znamená přijmout malého Roma.

Hokej a knížky nestačí

Adopce a pěstounská péče jsou v Čechách opředeny romantickými sny a mýty o moci lásky a přijetí. V životě ale hrají velkou roli i praktické věci, takže žadatelé by se měli během přípravy dozvědět řadu důležitých věcí. Například to, že naše biologické děti jsou v mnoha ohledech naším…