Galové se učí u Anglosasů
Bude Francii opět vládnout gaullistický prezident, nebo ho vystřídá socialista? Bude to stará známá tvář, či nově vycházející hvězda? A nehrozí znovu nástup politického extremismu jako v roce 2002? Odpovědi na tyto otázky budeme znát za půl roku.
Bude Francii opět vládnout gaullistický prezident, nebo ho vystřídá socialista? Bude to stará známá tvář, či nově vycházející hvězda? A nehrozí znovu nástup politického extremismu jako v roce 2002? Odpovědi na tyto otázky budeme znát za půl roku. Leč volební guláš už teď bublá ambicemi, rivalitou i ranami pod pás.
Socialisté určí svého kandidáta v primárkách 16. listopadu, zatímco vládní gaullisté (Unie pro prezidentskou většinu, UMP) na lednovém kongresu. Sympatie Francouzů se ale podle všech průzkumů veřejného mínění jasně přiklánějí ke dvěma zástupcům těchto soupeřících sil – Ségolène Royalové a Nicolasu Sarkozymu. Co od nich můžeme očekávat jako od budoucích prezidentů? Tato otázka už není zajímavá jen pro samotnou Francii, nýbrž pro celou Evropu.
Se Sarkozym dospíváme
Ambiciózní ministr vnitra Nicolas Sarkozy kampaň zahájil už před třemi lety. Na televizní otázku, zda ho nejvyšší ústavní funkce neláká, tehdy odpověděl: „Když se ráno holím, nemyslím na nic jiného.“ Vzápětí telefonoval prezidentu Chiracovi, zda to nepřehnal. Dnes by se předseda UMP už s něčím podobným neobtěžoval, byť nemyslí na nic jiného nadále. Jenže tenkrát byl Chirac díky roztržce s USA na vrcholu popularity a sny ctižádostivého ministra mohl zchladit autoritativním prohlášením: „Rozhoduji já, poslouchá on.“
To už neplatí. Opotřebovaného a referendem o…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu