Jeden den v životě

Šest třicet, už fakt musím z postele. Naprosto nic se mi nechce dělat. Nejmenší syn je vzhůru, budím ostatní děti, Jára je nepříčetný. Vařím snídani. Vyrážím se synem běhat. Máme takové místo mezi starými duby, kde jej čtvrt hodiny větrám, aby měl ve škole méně energie. Žena s malým vstává. Vypravujeme starší děti, Jára vede Bětu do školky a pak sám hurá do vzdělávacího procesu. Prchám na autobus do Prahy.

Před devátou dorážím na ministerstvo zemědělství. Zastupuji ekologické organizace v pracovní skupině k novému Národnímu lesnickému programu na příštích sedm let. Minulou verzi jim všichni svorně hodili na hlavu. Odpověděli tím, že vyškrtali spoustu konkrétních věcí, takže tentokrát se návrh líbí alespoň majitelům lesů a dřevařským společnostem. Začínáme.

Ministerstvo zemědělství: „Za každou akcí je třeba vidět toho, kdo ji bude realizovat, a nástroje, které k tomu bude mít k dispozici.“ Hm. Ještě by o těch nástrojích v programu něco muselo být. Obsáhlé expozé ministerstva životního prostředí, docela ostré: „V této podobě je dokument zbytečný, jenom konzervuje současný stav.“ Trefné připomínky inženýra Zatloukala z Ústavu pro výzkum lesních ekosystémů. Léta jsme se přeli o národní park na Šumavě, ovšem v debatě o hospodářských lesích je výborný. Následuje vrchní státní ochranář František Pelc s diplomatickým projevem o potřebě konsenzu.

Mluvím o podivných prioritách. Zlepšení zdravotního stavu lesů není ani zařazeno mezi cíle. Nemluvě o konkrétních krocích. Zato ovšem mezi klíčové akce zařadili, světe, drž se, „zlepšování veřejného image lesníků a lesního hospodářství“. Po mém proslovu si bere slovo pán z ministerstva zemědělství a varuje, že čelíme ideologickým atakům zvenku. „Dříve to byl Východ, dnes Západ.“ Taky dobrý. Všichni včetně myslivecké jednoty se shodují, že je potřeba snižovat přemnožené stavy zvěře. Vlastníci a dřevaři chtějí dál vyškrtávat konkrétní body, zástupce přírodovědců se přidává k nám.

Jedna hodina. Svižně do kanceláře, tam rychle ohřívám oběd od Slávky. Dobrota, jako vždycky. Zapínám notebook a stáhnu osmdesát e-mailů, z čehož se mi dělá mdlo. Řeším pár urgentních. Sepisuji hlavní postřehy z dopoledne a posílám je vědcům, se kterými spolupracujeme na kampani za reformu lesního zákona a dotačních programů, plus příslušným lidem z ekologických organizací.

Telefonuje mi stavbyvedoucí našeho budoucího domu. Volám do ČEZ, jak to vypadá se žádostí o souhlas s posunutím sloupu, který mají na našem pozemku. Po čtrnácti dnech pokusů konečně mluvím s příslušným člověkem. Aha, takže za poslední čtyři týdny přenesli podepsanou smlouvu z jedné kanceláře do druhé a teď bude následovat měsíční interní kolečko, při kterém se k ní budou vyjadřovat kanceláře ostatní. Pak prý to zadají projektantovi, ten má na návrh měsíc, a až skončí, začne stavební řízení. V květnu by se mohlo přemisťovat. Nemohli bychom si najít vlastního, rychlejšího autorizovaného projektanta? Koneckonců projekt budeme platit my. Nemohli. Banální přeložku řeším už devět měsíců a teď budeme muset stavbu zastavit.

Schůzka s Jaromírem. Pojede na Šumavu prověřit, jak moc ohrozilo Trojmezenský prales poslední kácení rakouských vlastníků za hranicí. Volá nějaký novinář a chce vědět, zda značka certifikace FSC na zboží skutečně garantuje, že dřevo pochází ze zdravě obhospodařovaných lesů.

V autobuse do Dobříše čtu poslední číslo Lesnické práce. V šest večer jsem doma. Pomáhám vykoupat a uložit děti. Chovám Mojmíra a snažím se ho uspat ukolébavkami. Nejlíp usíná při „Spinkej, můj maličký, spi“, jenže umím jen první sloku, tak mu ji aspoň zpívám třikrát dokola. Jára při sprchování zase pokropil celou koupelnu. Běta řeší barvu sponek, které si vezme zítra do školky, tím mě vždycky odrovná. Čtu jim pohádku.

Připomínkuji Erikovi první draft dvou kapitol naší připravované studie o vlivu holosečného kácení na lesní půdu. Vypínám počítač. Před půlnocí padám do postele.

Autor je vedoucí programu Lesy Hnutí Duha.