Přísaha – chirurg pod palbou

Život pod palbou očima čečenského chirurga.

Kniha vzpomínek čečenského lékaře Hassana Bajeva Přísaha zatím nepřitáhla prakticky žádnou pozornost českých médií. Bajevovo svědectví se přitom vymyká snad všemu, co se tu na dané téma publikovalo, respektive co měl autor této recenze možnost číst. Jde o nebývale „normální“ pohled na válku, jíž se běžně říká „rusko-čečenský konflikt“, ale která byla v podstatě pokusem ruského impéria vyhladit Čečence z povrchu zemského. „Normalitou“ je zde myšlen pohled zaujatého a zraněného místního obyvatele, který v sobě nenosí politický či náboženský fanatismus a který nepropadl touze po pomstě, jíž se tak často ospravedlňují nové ničemnosti.

Úděl a útěk

Muslim Hassan Bajev se kdysi zavázal Hippokratovou přísahou, že bude zachraňovat životy. A v čečenské válce se o to snažil, ať už se jednalo o život kohokoli. Operoval a nad hlavou mu létaly šrapnely. Ochrana sebe sama ustoupila tím závazkem do pozadí – a Bajev také přežil obě čečenské války jen zázrakem. Vědomí povinnosti pomáhat druhým se postupně změnilo v hrdinství, jež vidí čtenáři, ale které autor sám nezaznamenává – podává světu zprávu, vystupuje jako svědek.

Kniha líčí na pozadí Bajevova života moderní dějiny Čečenska, jež jsou pro mnohé místní zdrojem solidarity, bojovnosti a vůle. Připomeňme, že v roce 1944 nechal Stalin celý kavkazský národ deportovat a že jen při brutálních transportech zahynuly statisíce lidí. K těm, kteří přežili, patřil i Bajevův otec. Hassan se narodil roku 1962 a už jako chlapec se musel vyrovnat s tím, že se jednou bude muset postarat o rodiče i sourozence. Chtěl otci dokázat, že za něco stojí, začal cvičit, věnoval se bojovým sportům a postupně to dotáhl až na šampiona. Podobnou houževnatost projevil, když se rozhodl, že bude lékařem: dozvěděl se, že Čečence na sovětskou univerzitu berou jen ve výjimečných případech – a tak se výjimečným případem stal. Zúročil své sportovní úspěchy, protestoval proti perzekuci u zkoušek, vydržel na škole, i když mu nepřiznali stipendium ani ubytování a první rok přespával mezi bezdomovci v letištní hale. Jeho sportovní kariéra skončila, poté co odmítl udávat a KGB mu zakázala účast na mezinárodních kláních.

Zbyla medicína: po studiích se Bajev orientoval na plastickou chirurgii a po rozpadu totalitního režimu se navzdory svému věku uchytil v Moskvě a zbohatl. V roce 1992 vyhlásilo Čečensko nezávislost a Hassan Bajev rychle pochopil, že se blíží válka. Místo kariéry v bezpečí se rozhodl pro návrat domů. 11. prosince 1994 začala ruská armáda systematicky likvidovat Groznyj a z Bajeva se stal chirurg pod palbou: léčil raněné za stále horších a horších podmínek. Přežil jednu válku, jakž takž se zotavil, vykonal pouť do Mekky a v roce 1996 začala druhá válka. Bajev skončil v improvizované nemocnici v rodném městečku, prováděl amputace a základní pomoc raněným bez léků i vybavení. Léčil během ostřelování za svistotu raket, s asistencí dobrovolníků a statečných sester. Jeho dům, stejně jako většinu ostatních, rozmetaly ruská armáda rakety na kusy.

Nic pro fundamentalisty

Hassan Bajev pomáhal Čečencům bez ohledu na to, zda šlo o civilisty, bojovníky nebo hledané polní velitele – a stejně tak ošetřoval zraněné Rusy. Dostal se kvůli tomu na černou listinu u čečenských fanatiků (zrádce, který pomáhá nepříteli) i u ruských úřadů (lékař banditů). Obě „strany“ se ho pokoušely zabít. S pomocí statečných ochránců se mu nakonec povedlo tajně odletět do USA, kde nyní se ženou a dětmi žije.

Prošel těžkým psychickým otřesem, uvažoval o sebevraždě, nedovede se zbavit stesku po rodičích a touží se vrátit do vlasti. Hassan Bajev v Přísaze podrobně zachycuje každodenní utrpení civilistů, masakry, únosy, krádeže, razie, způsoby cynických ruských žoldáků, kteří se zpravidla rekrutovali z řad propuštěných vězňů. Jeden otřesný popis následuje za druhým a nemá smysl vytrhávat a citovat jednotlivé případy. Důležitější je všimnout si beznaděje, do níž se Bajevův život postupně propadá: zachraňuje při dlouhých operacích lidi, které o pár dní později najde ležet zastřelené; sleduje postupnou likvidaci rodného města; dívá se, jak se hroutí všechno, co se od rodičů naučil milovat, jak umírají jeho nejbližší. Při životě ho drží rodina, víra, tradice a lékařská přísaha: slušný muž dodržuje dané slovo, protože jinak by se zesměšnil před ostatními členy rodu, protivil by se Bohu a znesvětil by památku předků.

Bajev odmítá terorismus v jakékoli podobě. Čečenští polní velitelé v jeho popisu nedopadají často o moc lépe než ruští žoldáci, mnozí z nich jsou zachyceni jako kreatury, lidé, kteří buď dostali příležitost projevit své temné stránky, nebo je nenávist vůči Rusku docela zaslepila a bolest „obyčejných“ civilistů jim začala být lhostejná. A ještě jednu věc je nutné zmínit: lékařova víra nemá nic společného s fundamentalismem, známým z arabského světa – naopak, když do jeho země začnou přicházet radikální islamisté, odmítá je.

Od Bajevova příběhu nás dělí pouhých deset let. Píše o událostech, o nichž jsme dostávali pravidelné televizní informace. Při čtení Přísahy se stále dokola vrací otázka, jak je možné, že utrpení čečenských civilistů přestalo většinu Evropanů tak brzy zajímat.

Autor je externí redaktor Rádia Česko.

Hassan Bajev: Přísaha – chirurg pod palbou, přeložila Petruška Šustrová, BB art, 427 stran.