Slupky, jámy a výkopy

V pražské Galerii Rudolfinum se děje něco opravdu výjimečného. Každý to pochopí už ve chvíli, když ho kustodka proti dosavadním zvyklostem Rudolfina pustí do sálů po směru hodinových ručiček. K některým obrazům se nedostane blíž než na jeden metr, který přikazuje nalepená reflexní páska. Za svých sto korun se dočká pouhých dvaačtyřiceti pláten.

Neo Rauch (1960) je esem současné světové malby. Takovým esem, jaké u nás nebylo k vidění stejně dlouho jako rostbífové mísy na vernisáži. Jeho retrospektivní výstava Neue Rollen měla loni premiéru v německém Wolfsburgu, v Rudolfinu probíhá její zmenšená repríza. Kdo chce vidět víc, může si od pondělka zaletět do New Yorku. Zbytek visí v Metropolitním muzeu.

Matrix východního bloku

Malířka Rosa Loy může být na svého muže pyšná. Sedí proti ní celý v černém, elegán s ostrými rysy v rozhalené košili, čelo ozdobené dynamicky zakroucenou vlnou vlasů. Dokonalý příklad německého šviháka z alternativních kruhů, který je ve středním věku za vodou: pořád démonický, jako když vymetal podzemní kluby, ale teď už s kapsou plnou peněz. V pražském Goethe-Institutu den po vernisáži debatuje s kurátorem retrospektivy Holgerem Broekerem. Slova pečlivě váží, dává si záležet, aby byl jeho projev využívající četné metafory neméně fascinující než jeho tvorba.

Matrixovské křestní jméno Neo není pseudonym. Rauchovi ho dali rodiče, které vlastně nepoznal:…