Žáci v hiphopovém světě

Osudem dětí vědeckých pracovníků je, že jsou vláčeny po světě svými neposednými rodiči. Nebylo tomu tak vždy; vzpomínám, jak jsem jako dítě záviděl svému otci fyzikovi, že může jezdit na tak vzrušující místa jako Akaděmgorodok v Novosibirsku, zatímco já musel trčet v nudné Praze. Dnes ale přednáším semestrální kurz na Jihokalifornské univerzitě v Los Angeles a moji tři nezletilci jsou tu se mnou. Nemají žádný plážový život, neboť jsme je vrhli do jámy lvové – do místních veřejných škol.

Jaké jsou tedy školy v předměstské Jižní Pasadeně, kde bydlíme, ve srovnání s těmi pražskými? Co dítě, to názor. Šestnáctiletý Matěj je ke zdejší střední škole velmi kritický. Zatímco v Praze občas nadává na tuhý řád, v USA jako by měl svobody až příliš. Hned na začátku si mohl vybrat, jaké předměty bude navštěvovat a jaké vynechá. Když po týdnu zjistil, že biologie, kterou si zvolil, je nad jeho síly, nebyl problém se nechat přeřadit na nižší úroveň. Pro nováčka ovšem není lehké navazovat kontakty se spolužáky. Od nižší střední školy tu totiž nemají třídní kolektivy, každý si volí svou vlastní skladbu předmětů. Navíc skoro všichni nosí u pasu iPod a na uších sluchátka (údajně i v hodinách, i když při otázkách učitele prý jsou ochotni jedno sluchátko vytáhnout) a žijí ve svém hiphopovém světě.

Třináctiletá Sára chodí na nižší střední školu, což odpovídá naší šesté až osmé třídě. Je spokojená, výuka tu je praktičtější a zábavnější než v Praze. Při probírání Mendelových genetických zákonů učitelka rozdala bílá a černá trička a ponožky a děti se celou hodinu křížily převlékáním. Sára se tak sice nedozvěděla, že Mendel byl moravský rodák, ale jak fungují dominantní a recesivní alely, věděla přesně. Fakta tu nejsou nejpodstatnější (ostatně si je děti mohou doma stáhnout z internetu), ve škole se učí souvislosti. Manželka Iva k tomu ale správně podotýká, že nelze chápat souvislosti bez bazální znalosti skutečností.

Základní školu, která odpovídá našemu prvnímu stupni, navštěvuje desetiletá Rút. Zatím neovládá pořádně angličtinu, což ale v Kalifornii, zemi přistěhovalců, není žádná tragédie. Příjemné je, že na základní škole ještě mají normální třídy, kde vládne velmi vstřícná atmosféra k cizincům a k nováčkům.

Nejen základní, ale i střední školou tu projde každý. Odpadají proto naše přijímačky na gymnázium a s nimi spojené rozřazování ve velmi útlém věku. V tomto smyslu je americký systém otevřenější a prostupnější. Selekce tu ale probíhá také, i když spíš podle peněženky rodičů. Činže a ceny nemovitostí jsou v místech s dobrými školami vyšší než jinde. Ulice pod námi již patří katastrálně do Los Angeles, kde mají výrazně horší školy – a platí se v ní za stejný dům, jako je náš, o 30 % nižší nájem. Jak ale člověk pozná, zda je daná škola dobrá, či nikoliv? Američané každoročně provádějí plošné a standardizované testování všech škol.

Shodou okolností probíhají testy právě v těchto dnech. Atmosféra tedy houstne, podobně jako u nás v období přijímaček. Nešílí ovšem rodiče, ale učitelé a neblázní se jen v páté a deváté třídě, ale ve všech ročnících. Školám nesmírně záleží na tom, aby v testování dobře dopadly. Perfektně totiž funguje zpětná vazba: dobré výsledky v testování – zvýšený zájem rodičů o školu – nárůst cen nemovitostí v místě školy – více peněz z daní pro školu. Rodiče jsou písemně žádáni, aby během dvou týdnů testování zajistili dětem dlouhý spánek, lehkou stravu a dobrou náladu. A jakýkoli trik, který může zlepšit výsledek školy, je povolen. Před pár dny mi volala třídní učitelka, aby mi oznámila, že vzhledem k slabým znalostem angličtiny se Rút nemusí, ale opravdu nemusí testování zúčastnit (rozuměj – snížila by skóre školy). Konzultoval jsem to s dcerou, které se představa ulití z testů zalíbila. A tak paradoxně české povalečství zachraňuje čest americké školy.

Autor je chemik. Text vznikl s přispěním jeho rodiny.

Příští týden píše Václav Cílek

.