Přiznání v motelovém pokoji

Tři postavy osmdesát minut konverzují ve stísněném prostoru malého motelového pokoje. Takové jsou výchozí mantinely filmu Přiznání, který natočil Richard Linklater podle divadelní hry Stephena Belbera. To se může jevit jako ne zrovna nejpřesvědčivější pozvánka ke sledování filmu, který Česká televize navíc zařadila do nočního filmového klubu na popůlnoční čas. Setkání s méně známým snímkem jednoho z nejzajímavějších amerických režisérů současnosti ale stojí za to, aby si člověk zadělal ponocováním u televize na spánkový deficit.

Richard Linklater je někdy řazen mezi generaci filmařů, která vnesla na počátku devadesátých let nový vítr na americkou nezávislou scénu. První nízkorozpočtové krůčky do světa velkých hollywoodských produkcí dělali tehdy popkulturní hračičkové typu Quentina Tarantina a Roberta Rodrigueze, sebevědomí si svým úspěchem v Cannes s filmem Sex, lži a video (1989) zvedl Steven Soderbergh. Richard Linklater si v počátku kariéry díky filmům jako Slacker (1991), Omámení a zmatení (1993) nebo Suburbia (1996) vysloužil pověst kronikáře tzv. generace X, bezcílně se poflakující mládeže z předměstí.

Téhle nálepky se ale dokázal zbavit, aniž by se zpronevěřil svým undergroundovým kořenům. Občas si sice dovolí přijmout studiovou zakázku, ale i té vtiskne – jako v případě komedie Škola rocku (2003) – neodolatelný šarm. Patří mezi ty nečetné autory, u nichž není možné odhadnout, jakým směrem se vydají příště. Svědčí o tom i dva jeho loňské počiny – neinformovaný divák by možná těžko věřil, že pod hranou verzí osvětového bestselleru o hamburgerizaci amerického národa Fast Food Nation a adaptací paranoidní feťácké vize Philipa K. Dicka s názvem Temný obraz je podepsán týž autor. Pozoruhodný film natočený s živými herci a posléze převedený do animované podoby metodou zvanou rotoscoping bohužel nenašel cestu do naší distribuce.

Nespolehlivé vzpomínky

Platí to koneckonců i o Přiznání (2001), které patří ke komorní linii Linklaterovy tvorby. Ta se vyznačuje zejména experimentováním s filmovým časem. Nejméně tři snímky – Slacker, Před soumrakem (2004) a právě Přiznání – se odehrávají v reálném čase. Linklater je milovník francouzské kinematografie a ne náhodou je jeho poetika přirovnávána ke stylu mistra perfektně odposlechnutých dialogů Erica Rohmera. Jeho filmy také bývají poskládány ze zdánlivě banálních situací a opírají se především o dobré dialogy a autentické herce.

Film vypráví o setkání dvou kamarádů ze střední školy po deseti letech. Konverzační přestřelka mezi drogovým dealerem Vincem (Ethan Hawke) a nezávislým filmařem Jonem (Robert Sean Leonard) zpočátku připomíná jednoznačnou honičku kočky s myší. Vince se snaží svého kamaráda usvědčit z toho, že na škole po jednom z večírků v opilosti znásilnil jeho tehdejší dívku Amy. Pečlivě aranžovaná schůzka se zpočátku vyvíjí podle Vinceova plánu. John pod soustředěným nátlakem připustí, že Amy agresivním způsobem přinutil k sexu. Vince si jeho přiznání skrytě nahraje na audiokazetu. Jasně rozdělené role viníka a oběti ovšem vezmou zasvé, když se na scéně objeví samotná Amy (Uma Thurmannová), kterou zhrzený Vince pozval, aby ji konfrontoval s Johnovou zpovědí. Film vypovídá o nespolehlivosti a relativitě vzpomínek: ani nahraná výpověď domnělého hříšníka neobstojí jako důkaz a nevystihuje přesně, co se oné noci stalo.

Na reflexi události, která se podstatným způsobem zapsala do paměti zúčastněných, je postavený i snímek Před soumrakem, v němž Linklater více než podařeně přivedl znovu na plátno hrdiny populární romance Před úsvitem (1995). Spisovatele Jesseho (hraje ho také Ethan Hawke) odchytí na autogramiádě v Paříži Céline (Julie Delpyová), s níž před devíti lety ve Vídni prožil spontánní jednodenní dobrodružství. Třicátníci Jesse a Céline už dávno nejsou naivní romantičtí snílci, ale přibývající léta jim výměnou za ztrátu mladických iluzí přidala na rozhledu a životních zkušenostech. Zato oba mužští protagonisté filmu Přiznání jako by od střední školy zestárli pouze ve fyzickém smyslu toho slova. Aniž si to uvědomují, chovají se stále jako zastydlí pubescenti. Vince ho paralyzuje touha po pomstě, Jon se projevuje jako nevyzrálý sobec.

Digitální kamera, často ostře švenkující z obličeje na obličej, posiluje atmosféru klaustrofobie. Jako by z nevelkého pokoje nebylo úniku. Před sebou samými nemají kam utéct ani oba hrdinové, kteří jsou zacyklení v utkvělých představách o sobě samých i o světě kolem. Vince se nemůže zbavit patologických myšlenek na osudnou noc a přesvědčení o vlastní pravdě mu dodává falešný pocit nadřazenosti. Na Jona začne dopadat morální kocovina z dávno vytěsněné vzpomínky. Amy jim oběma udělí zaslouženou lekci, ale o tom, že se z ní mládenci poučí, lze s úspěchem pochybovat. Lidé se totiž patrně na prahu třicítky v rozporu s Jonovým míněním nemění. A pokud ano, tak jen ve smyslu Amyiny interpretace: zjišťují, že si už nemají navzájem co říci ani se svými někdejšími nejlepšími přáteli.

Popis podivného vztahového propletence v Přiznání je zrcadlovým protikladem optimisticky laděného vyprávění o Jessem a Céline. Vince a Jona si na rozdíl od nich opravdu nejspíš nezamilujete, to ale vůbec neznamená, že tahle sžíravá, minimalistická variace na Kurosawova Rašomona (1950) nemá čím oslovit.

Přiznání, ČT 2, 31.05, 0.15.