Ďáblův architekt

Kdo nedávno sledoval v České televizi snímek Pád Třetí říše (2004) a zná dějiny německého nacismu, možná se pohoršil nad jeho vylíčením osoby Alberta Speera, dvorního Hitlerova architekta. Z filmu Olivera Hirschbiegela totiž Speer vychází jako poměrně kladná figura, která si v panoptiku zvrácených postav přisluhujících až do poslední chvíle pološílenému vůdci zachovala chladný rozum a smysl pro čest.

V o rok mladším třídílném dokudramatu scenáristy a režiséra Heinricha Brölera Speer a Hitler (2005) už herecký představitel Alberta Speera (1905–1981) dostal roli, která jeho historickému předobrazu odpovídá daleko věrněji.

Věděl o tom?

První část odvysílaná minulý týden končila scénou, ve které se autoři dokumentu ptají jednoho ze Speerových synů, na co by se otce dnes zeptal, kdyby byl ještě živý. Albert Speer mladší, rovněž architekt, dlouze přemýšlí a pak řekne: „Jen na jedno. Proč s tím nemohl přestat.“ Krátce předtím pronese: „Do roku 1945 byl pro mě otcem. Pak už válečným zločincem.“ Byla to symbolická příprava na další kapitolu Speerova života, která se především ve druhé části dokumentu překlopí do ryze katastrofické roviny.

V prvním díle Speer (hraje ho Sebastian Koch) prošel zářivým obdobím. Nadějný architekt vstupuje v roce 1931 do NSDAP a krátce nato už rekonstruuje Göebbelsovo ministerstvo propagandy. Hlavním architektem strany se stává v roce 1934 a pro Hitlera staví svůj nejzásadnější, v Norimerku do dnešních dnů patrný architektonický příspěvek: Zeppelinovu tribunu, ze které vůdce sleduje vojenské přehlídky a defilé spolustraníků při sjezdech, ústřední bod propagandistického snímku Leni Riefenstahlové Triumf vůle.

V roce 1937 navrhne Německý pavilon pro Světovou výstavu v Paříži a krátce nato ho Hitler pověří prací na konceptu nové Germanie, z dnešního pohledu až utopické stavby hlavního města nové říše, která měla být korunovaná sjezdovým palácem s kupolí sedmnáctkrát větší, než má bazilika sv. Petra v Římě. V roce 1942 se pak Speer stává ministrem zbrojního průmyslu a po Fritzi Todtovi zahynulém při letecké havárii přebírá stavební Todtovu organizaci.

Následující dění už zachycuje druhý díl dokumentu. Po prohrané bitvě o Stalingrad se situace dramaticky zhoršuje. Speerovy odvážné vize podporované Hitlerovou nenasytností narážejí na nedostatek dělníků a spojenecké bombardování. Speer rozhoduje přesunout zbrojní výrobu do podzemních továren, do kterých nechává navézt statisíce otroků z dobytých území, celkem více než tři miliony totálně nasazených, včetně Židů určených k likvidaci.

V dokumentu se hrané scény střídají s dobovými záběry a rekonstruované události s dnešními výpověďmi pamětníků. Autor Speerovy biografie Joachim Fest stojí před otázkou, nakolik Speer věděl o Eichmannově plánu na vyhlazení židovského obyvatelstva. Fest odpovídá, že to Speer asi tušil, nicméně že se na plánu pravděpodobně nepodílel. Jiní jsou přísnější a Speera viní z přímé účasti na holocaustu. Ostatně Bröler patří na rozdíl od Festa – autora knižní předlohy zmiňovaného filmu Pád Třetí říše – k nesmlouvavým Speerovým kritikům.

Dvacet let

Celý snímek je přitom rámován zasedáním norimberského tribunálu, před který byl Albert Speer postaven vítěznými Spojenci v listopadu 1945. V klíčové scéně druhého dílu je spolu s ostatními souzenými (čas si mimochodem krátí kreslením hradů do skicáku) donucen sledovat drastické záběry z osvobozených koncentračních táborů, ve kterých vojáci nalezli hromady zohavených mrtvol. Je ohromený a divák se ptá proč. „Myslíte, že Speerovi předtím Němci ukazovali mrtvé vězně?“ odpovídá jeden z přeživších totálně nasazených, když prochází bývalou továrnou na rakety V 2, ve které pracoval.

Skok časem zpět a Speer v Berlíně ukrývá obří sádrový model vysněné Germanie, na který prší trosky z bombardovaného paláce. Skok dopředu a v procesu tvrdí, že o hrůzách v koncentračních a vyhlazovacích táborech netušil, že jen věděl, že nemají v Německu „dobrou reputaci“. Skok zpět a Hitler mu v bunkru pod kancléřstvím líčí svou vizi zkázy německého národa, který si za svou prohru nic jiného nezaslouží. Skok dopředu a soudce mu ukazuje důkazy o jeho spolupráci na vraždění vězňů s Himmlerem. Skok zpět a Hitler mu prozrazuje svůj plán sebevraždy. Skok dopředu a tribunál vynáší v říjnu 1946 rozsudky.

Göring dostává provaz (před exekucí spáchá sebevraždu), stejně tak Keitel, Rosenberg, Jodl… Šestnáctého října Speer pod provazištěm zametá piliny, zatímco Baldur von Schirach, šéf Hitlerjugend, hajluje v prázdné místnosti deseti popraveným kumpánům. Stejně jako Speer dostal dvacet let, které si oba odseděli ve Spandau. Třetí díl se příští týden soustředí právě na léta strávená ve vězení a poté na svobodě, kdy se Speer proslavil několika autobiografickými bestsellery. Zemřel 1. září 1981 na krvácení do mozku, na den přesně dvaačtyřicet let po začátku druhé světové války.

Brölerovo třídílné dokudrama – v anglické verzi je uváděné s pekelným podtitulem Ďáblův architekt – je značně sugestivní a přes jisté úsporné nedostatky (například hudba připomíná laciný elektrofonní doprovod válečných počítačových her) dané televizním formátem patří k tomu nejlepšímu a nejobjektivnějšímu, co bylo o dějinách nacistického Německa dosud natočeno.

Speer a Hitler, 6. 6., 22.30; 13. 6., 21.25, oba díly odvysílá ČT 2.