Křičte, ústa! – předpoklady expresionismu, Academia, 443 stran
„Tradiční dějiny moderního umění byly jednoduše lineární ve svém následném kladení nastupujících generací a ismů. Dnešní se snaží pochopit kulturní kontext nejenom jako ideové střetávání, ale jako fenomén mnohonásobné diferenciace kulturního života,“ píše kunsthistorik Petr Wittlich v předmluvě nebývale kvalitní obrazové publikace. Vyšla sice – s mírným zpožděním – jako doprovodný katalog k nedávné stejnojmenné výstavě v Galerii hl. města Prahy, nicméně k objevování nepříliš známých kapitol dějin našeho umění přelomu 19. a 20. století bude skvěle sloužit i dlouho po skončení expozice. K vidění jsou díla Bílka, Zrzavého, Kociana či Slavíčka, k přečtení texty Wittlicha, Lahody, Rakušanové a Srpa. Obojí stojí za to.
Lenka Reinerová: Čekárny mého života, Labyrint, přeložila Olga Walló, 100 stran
Další z bilančních próz jedenadevadesátileté legendy česko-německé literatury, další důkaz jejího nezdolného optimismu, životní vitality a půvabné touhy vyprávět milé příběhy – tentokrát doplněný o citlivě „voyeurskou“ fotoreportáž editora Joachima Dvořáka dokumentující autorčinu pracovnu.
Arnošt Lustig: Nemáme na vybranou, Odeon, 206 stran
„Němci ve své protižidovské válce posunuli hranici zla na samo dno. Hlouběji to už nešlo. Zbožštili zlo. Nikdo tomu nerozuměl, protože zlo je nesrozumitelné. Židé, Izraelci, mohli od čáry, kterou udělali, jen stoupat. Dostávat se výš. Ochutnali, jaké je to na dně.“ Ve své čerstvé novele se Lustig vrací k holocaustu jen okrajově. Tématem je jeden den poválečného izraelsko-arabského konfliktu, během kterého Johny Cohen plánuje pomstu za životy svých dvou spolubojovníků.
Sigrid-Maria Grössingová: Sisi a její rodina, Ikar, přeložila Ivana Vízdalová, 192 stran
Milovnice historie habsburské dynastie napsala knihy o císařovně Alžbětě a jejích partnerech, ženách kolem Karla V. i vraždách v celém rakouském rodě. Nyní došlo i na manželku císaře Františka Josefa. Přes neskrývaný sklon autorky k barvotiskovému vyprávění jde o docela milý pohled na dění na dvoře našich někdejších vladařů.
Margarita Karapanou: Ano, Malvern, přeložil Denis Kostomitsopoulos, 280 stran
„Na klinice se mi moc líbilo. Byla jsem na kapačkách, dávali mi elektrošoky, mluvili na mne sprostě, neustále jsem dostávala injekce. Ale já jsem psala na kapačkách, psala jsem bezprostředně po elektrošocích, ještě se mi motala hlava a byla jsem paralyzovaná, psala jsem ve spánku, který byl plný nočních můr.“ – Co z toho 61leté maniodepresivní řecké spisovatelce vyšlo, se odvážný čtenář dozví v její knize z roku 1999.
Marjane Satrapiová: Persepolis 2,BB/art, překlad Richard Podaný, 180 stran
Ve Francii žijící, ale v Íránu narozená autorka v první části autobiografického komiksu provedla čtenáře částí dětství stráveného v Teheránu – od islámské revoluce v roce 1979 po první roky války s Irákem. Ve druhé části tohoto úspěšného komiksu, podle kterého vznikl i celovečerní kreslený film, líčí autorka svůj pobyt na gymnáziu ve Vídni, následný návrat do vlasti, poslední pokus sžít se s režimem a definitivní odchod do Francie.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
