Chvála antropocentrismu

Ekologická hnutí už dlouho nestaví svou ideologii na heslech a na nepodložených přáních. Dobře to lze pozorovat na jejich workshopech a diskusích. Jeden řečnický relikt 70. let však zůstává: slovo antropocentrismus, které je používáno jako výraz odsudku, ne-li jako nadávka. Názor označený jako antropocentrický je v kruhu ochránců přírody vyřízený. Bývá například považován za překážku jinak logického souznění mezi ochránci přírody a křesťany.

Antropocentrismus však představuje širokou škálu postojů. Navrhuji rozlišovat tři dimenze: antropocentrismus ontologický, poznávací a hodnotový. Všechny mají význam pro utváření našeho morálního vztahu k přírodě.

Ontologický antropocentrismus chápe člověka jako střed světa a vrchol evoluce. Je vrostlý do evropské kultury, koreluje s ideou pokroku jako základu dějin i evolučního vývoje. Ontologický antropocentrismus je součástí našeho optimisticky laděného obrazu světa. Komu připadá, že realita jej dost nepotvrzuje, může se utěšovat myšlenkou Ericha Fromma: Člověk je tvor, jehož stvoření nebylo završeno; na rozdíl od ostatních bytostí je určen k dalšímu, vnitřnímu růstu. Teolog Milan Balabán říká: „Člověk tu ještě není, pracuje se na něm.“ Sekulárně řečeno, člověk je bytost, která není beze zbytku přírodně determinována. Má možnost svobodné volby.

Ontologický antropocentrismus zpochybňují ti environmentalisté, kteří tvrdí, že se postavením v přírodě nelišíme od jiných biologických druhů. Mohou použít argumenty dnes převažujících biologických teorií, které v evoluci hierarchii a pokrok nenacházejí. Co si však můžeme slibovat od etiky postavené na neantropocentrické ontologii? Co můžeme čekat od biologického, intuitivně jednajícího tvora, který disponuje výzbrojí genetických manipulací a nukleárních hlavic?

Poznávací antropocentrismus poukazuje na skutečnost, že svět nemůžeme vidět jinak než lidskými smysly a nástroji lidského poznání. To lze zpochybnit stěží. Jen výjimečně slyšíme, že s pomocí šamanských praktik může člověk v takzvaném evolučním rozpomínání nahlédnout svět z pohledu žáby, velryby nebo jiného přírodního tvora.

Nesnadné je to s antropocentrismem hodnotovým. Bývá tak označován názor, podle něhož se všechny hodnoty odvozují od prospěchu člověka a naše morální závazky se vztahují pouze k lidem. Chování vůči přírodě má být určováno ohledem na naše potomky. Paradoxně tedy tento druh antropocentrismu žádá, abychom jednali biologicky, jako ostatní živí tvorové.

Tento postoj je základem definice takzvaného trvale udržitelného rozvoje. Zpráva Millennium Ecosystem Assessment, vypracovaná pro OSN v roce 2000, posuzuje přírodu z hlediska služeb, které přináší člověku; čteme o službách zásobovacích, regulačních a kulturních. Může se tento slabý koncept stát nositelem skutečné nápravy?

Antropocentrický hodnotový postoj nemusí naštěstí mít vždy povrchní pragmatickou polohu. Naději přináší, pokud se spojí s důslednějším promýšlením antropocentrismu ontologického – „nejsme jako oni“, nejsme jako příroda. Erazim Kohák označuje se špetkou ironie tento druh antropocentrismu jako „etiku vznešeného lidství“.

Její základ je vlastně kantovský: Příroda sama v sobě je prosta hodnot, je lhostejná k utrpení svých tvorů. Skvělá pozorovatelka, americká spisovatelka Annie Dillardová, vidí, jak je příroda naplněná „děsivým puzením požírat a množit se“. Řečeno věcněji, příroda funguje na principu potravních řetězců. Z této nezbytnosti se člověk nevymyká. Vyznění etiky vznešeného lidství a její praktický účinek spočívá v něčem jiném: na rozdíl od ostatních tvorů je člověk schopen soucítění. Dokáže se starat nejen o své potomky, o příslušníky svého druhu. Je schopen mezidruhového altruismu.

Autorka je socioložka.

Příští týden píše Jiří Suk.