Ve hvězdách

Na Středním východě byste našli jen málo mocných mužů, kterým neležel v žaludku. Politici v Izraeli, Arafatova Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), vlády a tajné služby arabských států – ti všichni měli důvod jeho obrázky nenávidět. Naji Salim al-Ali patřil k nejpopulárnějším, nejodvážnějším a nejlépe placeným karikaturistům arabského světa. Přesně před dvaceti lety, 22. července 1987, k němu cestou do práce v londýnské čtvrti Chelsea přistoupil neznámý muž a zblízka jej střelil do tváře.

Tak jako mnoho palestinských žen její generace, nesundávala matka Najiho al-Aliho nikdy z krku klíč. Až do smrti doufala, že jím jednou znovu odemkne svůj dům v Al-Shajara, jedné ze 480 vesnic, obsazených židovskými osadníky během izraelsko-palestinské války v roce 1948. Najimu bylo deset let, když se jeho rodina vydala na útěk, dospívání pak prožil v bídě palestinského uprchlického tábora v jižním Libanonu. Nenávist k Izraeli a rozladění ze vztahu okolních arabských států k Palestincům z něj udělaly angažovaného panarabského nacionalistu, brzy však zjistil, že stranická disciplína hnutí se mu příčí. Kvůli politice se několikrát dostal do libanonského vězení. Za mřížemi si krátil čas kreslením po zdech. Právě tady si jeho obrázků všiml spisovatel (a pozdější mluvčí teroristické Lidové fronty pro osvobození Palestiny) Ghassan Kanafani a domluvil mu první práci pro časopis.

„Tenhle muž kreslí lidskými kostmi,“ napsal o něm o dvacet let později americký Time. Naji al-Ali neměl rád Izrael, ale častěji svými kresbami mířil do arabských řad. Vadila mu zkorumpovanost politiků a nedostatek demokracie v regionu, neuznával terorismus, ale zároveň vyčítal umírněným Palestincům ochotu zříct se historických území. Kritizoval Arafatovu OOP a všem arabským lídrům vyčítal, že jim záleží jen na penězích z ropy, a ne na lidech.

Osud obyčejných Arabů – tuhle trochu patetickou mantru – opakoval Naji al-Ali často a podařilo se mu ji zvěčnit ve slavné postavičce jménem Handala. Od roku 1969 se na většině jeho kreseb objevuje bosý, otrhaný palestinský chlapec, který mlčky pozoruje bouřlivé dění. „Vytvořil jsem tu postavu jako symbol svého ztraceného dětství,“ říkal al-Ali. „Není ani hezká, ani dobře živená. Je bosá jako mnoho dětí v uprchlických táborech. A její ruce jsou zkřížené za zády jako symbol odmítnutí všech současných negativních věcí v našem regionu.“

Z Libanonu odešel Naji al-Ali za svobodou do Kuvajtu, ale i tam mu bylo časem těsno. Když v roce 1984 namaloval karikaturu egyptského žurnalisty Rashida Muhrana, Arafatova oficiálního životopisce, zuřil šéf OOP natolik, že kreslíř raději přesídlil do Londýna. I tady dostával desítky výhrůžných dopisů. V červnu 1987 mu telefonoval z Tunisu známý – vysoce postavený člen OOP. „Musíš změnit svůj postoj. Nedotýkej se čestných lidí, jinak si na tebe posvítíme,“ vyprávěl pak al-Ali přátelům. Zareagoval po svém – pro mezinárodní arabský list Al–Qabas namaloval karikaturu zesměšňující Arafata a jeho suitu. O pár týdnů později byl mrtev.

Vina OOP – nejpravděpodobnější verze vraždy – se nikdy neprokázala. Jisté stopy vedly také k izraelské tajné službě Mossad. Podezření zesílilo, když Izraelci odmítli na vyšetřování spolupracovat s britskými kolegy z MI5. Rozzuřená Margaret Thatcherová tehdy nechala zavřít pobočku Mossadu v Londýně a vyhostila dva diplomaty. Pachatel ale nebyl nikdy dopaden.

„Kdo je za vraždu zodpovědný?“ ptal se pak v nekrologu palestinský profesor univerzity v Georgetownu Hisham Sharabi. „Náš strach nás přiměl akceptovat okleštění svobodné diskuse a dovolil terorismu, aby rozhodl o tom, jak si vyřešíme vlastní spory. Tahle vražda je lekcí, a pokud jí neporozumíme, ztratíme schopnost určit svůj osud. Jestli katastrofa, ke které teď Palestinci směřují, skutečně nastane, nebude už nikdo, koho by z ní mohli vinit. Jen sebe samé.“