Bajka

Ezop, La Fontaine, Krylov a jejich moderní a postmoderní následovníci zjistili, že zvířata jsou tady nejen proto, aby se oddávala svému animálnímu zvířecímu životu a nacházela si přitom svá místa v potravinovém řetězci, případně potvrzovala či zas hned vyvracela Darwinovu evoluční teorii, nýbrž taky proto, aby zrcadlila lidské vlastnosti a člověčí chování. Tedy aby sloužila ve zvířecích alegoriích. A něco podobného zjistili bratři Čapkové taky o hmyzu, inspirovaní svého času velice populární knihou La vie des insectes (Život hmyzu), kterou sepsal tehdy hojně oslavovaný, ale stejně tak i zavrhovaný francouzský entomolog a experimentátor Jean-Henri Fabre. My si zde připomeneme jeho snad nejproslulejší pokus s vosou kutilkou (Psammophila hirsuta). Je to pokus pokoušející hmyzí instinkty. Ale nás nebude zajímat ani tak vosa a její nezvratitelný instinkt. Upřeme se spíš na cvrčka, nebohou vosí oběť v tomhle Fabrově příběhu.

Takže vosa přepadne cvrčka, omráčí ho žihadlem a za tykadla přitáhne ke svému otvoru v zemi, vleze si dovnitř, aby to tam připravila, a pak se vrátí a znova chytí omráčeného cvrčka za tykadla, zatáhne ho do své díry a naklade do něho jak do živé konzervy vajíčka. A tu pokusník Fabre zasáhne těsně před závěrečnou fází. V okamžiku, kdy vosa zmizí ve své díře v zemi, Fabre ustřihne omráčenému cvrčkovi tykadla, čímž naruší jeden článek v řetězu vosího instinktu, takže když se vosa vrátí, neví si rady s beztykadlovým cvrčkem, ten už ji prostě nezajímá, protože s tím její instinkt nepočítal, a tak jí nezbývá než lovit a omračovat další a další cvrčky a tahat je ke své díře, kde už jim zas čilouš Fabre stříhá tykadla, až je omráčených cvrčků kolem vosí díry navršena hromada. A jakou že v tom vidím bajku či alegorii?

Kdesi na počátku komunistické totality jsme byli všichni uloveni a omráčeni jakýmsi „zlým kolektivistickým řádem“, vyvolávajícím v jedněch horečnatý, hypnotický sen, že tohle je ten spravedlivý lidský svět, po němž lidstvo celá staletí slídilo, a v druhých pak jistotu, že tenhle neřád zatáhne celý národ do své díry a udělá si z něho „živou konzervu“. A jak už víme, pravdu měli spíš ti druzí: skončili jsme v díře. Ale přiznejme komunistické totalitě, že byla přece jen chytřejší než instinkt vosy kutilky a nejenže nechala přežít ty, co si sebezáchovně odstřihli tykadla, ale dokonce je postupem času sama k tomu vedla. Dokázala totiž zapojit taky beztykadlové cvrčky do svého systému.

A řekl bych, že ještě dnes za to svým způsobem stále platíme. Žijeme sice ve svobodné, demokratické zemi, přežili jsme v minulém století to, co se mohlo jevit jako k nepřežití, ale taky moc dobře víme, že se stalo něco jen obtížně napravitelného. Obávám se, že teď doplácíme na to, čeho jsme se tenkrát vzdali, od čeho jsme se kdysi odstřihli. A nejhorší na tom je, že vlastně ani nevíme, co jsou to ta tykadla, která jsme si sebezáchovně amputovali. A že se to už možná nikdy nedovíme.

Tolik bajka o vose a cvrčkovi.

Autor je spisovatel.

Příští týden píše Petra Hůlová.