Dům a domov

Zhruba dvě třetiny Evropanů a Američanů sdílejí stejný sen – mít vlastní dům s malou zahrádkou. Podobný sen mají pravděpodobně také Íránci, Malgaši a Tibeťané, ale u nich nepracovaly žádné sociologické týmy, takže o jejich snech se jenom dohadujeme.

Sen o vlastním domu lze přitom redukovat na přání mít vlastní venkovní vchod a kousek plotu ohraničujícího nějaký malý pozemek. Rozdíl mezi společným vchodem, ze kterého se teprve vstupuje do bytu, a vlastním venkovním vchodem totiž představuje nečekaně velký psychologický předěl.

Lidé mají pocit, že potřebují dům jako stavbu, ale ve skutečnosti potřebují pocit domova. A protože se v této moderní extrovertní době v sobě příliš neorientujeme, podléháme různým způsobům psychologické manipulace, které developerské firmy dobře ovládají. Při prodeji nového domu se proto může víc uplatnit jarmark lidských pošetilostí než nějaký praktický obchod s použitelnými nemovitostmi. Vidíme to všude kolem sebe.

Co skrývá tradiční pojetí domu a z jakých historických kořenů vychází? Mít dům vždy znamenalo být pánem území uvnitř domu. Venku platily veřejné zákony, ale v okamžiku, kdy jsme překročili práh domu, mohli jsme vytvářet vlastní pravidla, alespoň v míře nepřesahující běžné životní normy. Hradby antického či středověkého města představovaly jiný zákonný rámec, například v toleranci ke zločinu, a podobně i hranice domu vytvářely jiný mocenský prostor. Pokud na vás někdo zaútočí v lese, dá se to skoro čekat, pokud se vám totéž stane na ulici, jde o přestupek, ale jestliže vás někdo napadne doma, je to doopravdy zločin. Mít vlastní vchod tedy psychologicky znamená možnost určovat si vlastní pravidla a být vlastním pánem.

Jak si ale můžeme vysvětlit důležitost vlastního plotu a kousku půdy s nějakým trávníkem a dvěma keři, o které se musíme starat? Co je tohle za iracionální pocit? Pokud se jedná o dům ve městě, je situace vcelku jasná. Měšťané, tedy majitelé domu a pozemku ve městě, byli již od středověku svobodní lidé, kteří měli své radnice, a představovali tedy na rozdíl od nevolníků či robotujících zemědělců ekonomicky a právně soběstačnou skupinu lidí, jež vcelku úspěšně konkurovala aristokracii.

Samostatný dům ve volné krajině mimo vesnici je jiný případ. Jeho historie pravděpodobně začíná v deltě Nilu, která byla od dob Staré říše dělena na systémy statků obklopených čtvercovými poli navlečenými na zavlažovací systémy. Podobný model sledují římské vily, francouzská zemanská sídla a koneckonců i jihočeské statky. Princip je vždy podobný. Dům v krajině je celkem soběstačnou výrobní jednotkou, která je řízena nějakým šafářem, jenž přímo podléhá statkáři. Na polnosti se dá dobře dojít pěšky a lze je ohlídat před zloději. Úspěšný statkář se může vyšvihnout a postavit si o kousek dál, kde nesmrdí hnůj a kam nedoléhá hluk, vilu či zámeček.

Z historického pohledu pak domek někde v současné suburbii – zejména pokud má rysy zámečku – označuje v pokleslé rovině totéž, tedy nějaký druh panstva. Developeři tento druh podvědomého snu dobře znají, a proto má tolik nových domů naprosto zbytečné balkony s novobarokním zábradlím.

Staré elity staví dům kvůli sobě, nové elity kvůli sousedům a kolegům. Tím ke své škodě vtahují okolní svět tam, kde by od něj měly být chráněny. Prestiž domu byla přitom tradičně dána kvalitou a schopnostmi jeho obyvatel, nikoliv zjevnou či předstíranou nákladností.

Kdybych tedy směl něco navrhnout architektům a kupcům domů, poradil bych jim, ať navrhují a hledají domov, a ne dům, protože pocit domova v sobě obsahuje to nevyřčené a důležité – bezpečí, spokojenost a svobodu. Jenže my v domech spíš hledáme a ukazujeme štěstí (to je něco úplně jiného a méně trvanlivého než spokojenost), prestiž a příslušnost k nějakému druhu aristokracie, tedy záležitosti, do kterých musíme neustále investovat a jež nás v konečném důsledku spíš omezují, než osvobozují od starostí.

Autor je geolog.

Příští týden píše Erika Hníková.