Noční můra Nomura

Česko se stále nemůže zbavit dědictví bankovního socialismu 90. let. Proto jsme svědky nové bitvy o IPB.

Když před dvanácti lety obvinila česká policie podnikatele Alima Karmova, že zpronevěřil pár set milionů, které mu svěřily stovky lidí ke správě, objevily se v novinách jím placené inzeráty, že je padouch a ruské zvíře, které okradlo poctivé lidi. Karmov v inzerátech tvrdil, že svých činů lituje. Přes účinnou lítost dostal devět let vězení. IPB v tu dobu „zpronevěřila“ miliardy. Neomluvila se a po sedmi letech od jejího krachu se nám kdekdo snaží namluvit, že manažeři banky v tom byli vlastně nevinně. Posledním je ministr financí Miroslav Kalousek, respektive jeho úřad.

Mizející miliardy

Každé přirovnání pokulhává. Karmov byl osamělý podvodník, IPB je už léta více politikem než ekonomickým pojmem. Existence banky, její pád i následné řešení jejích dluhů se více či méně dotýkají všech vlád, které se v této zemi vystřídaly. Neexistuje snad jediný důležitý politik, který by nebyl s bankou spojen, nemůžeme tedy vyloučit, že je v jejich zájmu, aby byl případ co nejvíce zamlžen.

Poslední ústřední postavou příběhu je ministr financí Miroslav Kalousek. Připomeňme si, že stál i na začátku. V roce 1992 spolu s Vlastimilem Tlustým dostali do hry Nomuru. Jako členové dozorčí rady Plzeňských pivovarů navrhli, aby se japonská investiční banka stala poradcem při privatizaci podniku. Těžko říct, jestli Nomura už tehdy věděla, že chce pivovary získat, nebo po pobídce Tlustého a Kalouska zjistila, o jak výnosný obchod jde. Nakonec to dopadlo tak, že koupila IPB, která získala hodně akcií pivovarů v kuponové privatizaci, do banky neinvestovala ani korunu, naopak prakticky zadarmo z ní vytáhla Plzeňské pivovary, prodala je za více než dvacet miliard a banka zkrachovala.

Samozřejmě obchod s pivovary nebyl jediný důvod krachu IPB. Ještě v polovině devadesátých letech byl majoritním vlastníkem banky stát, později (do roku 1998) vlastnil zhruba třetinu. Za hluboké nečinnosti politiků – respektive jejich reprezentantů v bance – mizely z finančního domu desítky miliard, často v nevracených úvěrech. Politici do chodu banky nezasahovali mimo jiné i proto, že třeba ODS si v bance půjčila padesát milionů korun a ČSSD ještě o deset víc.

Koncem devadesátých let bylo nad slunce jasné, že z banky mizí většina aktiv i pasiv, že banka je před totálním krachem a klientům hrozí úplná ztráta peněz. Česká národní banka vyhlásila nucenou správu a druhý den byla IPB převedena do vlastnictví ČSOB. Logické? Možná, nikoli třeba pro Václava Klause, který tento krok nazval tunelem za bílého dne, a od té doby se příběh jen zamotává. Arbitráž s Nomurou, policejní vyšetřování, obviňování ČSOB, že při přebírání banky vydělala neoprávněně spoustu peněz.

ČSOB tehdy nejednala v rukavičkách a je tu třeba fakt, že jí do klína spadl den ze dne zásluhou rozhodnutí vlády více než milion klientů IPB. Kalousek a ministerská žaloba ovšem tvrdí, že ČSOB ovlivňovala předem jak rozhodnutí vlády, tak ČNB, která vedla k nucené správě. Jak a koho ovlivňovala, nemíní ministerstvo před arbitráží prozradit.

Zpochybněný svědek

ČSOB to popírá a my zatím nevíme, jak to bylo. Vlastně ani nevíme, jestli v tomto případě kope ministr financí za stát a možnost spravedlivého přilepšení aktiv státní kasy o dvacet sedm miliard, nebo jestli v jeho rozhodnutí nehrají roli jeho někdejší kontakty na Nomuru a jestli nesleduje její zájmy v nepřehledných jednáních mezi státem, Nomurou a ČSOB o tom, kdo komu dluží kolik miliard. Taky může jít o nějaký taktický tah, jak přinutit ČSOB, která odešla od jednacího stolu, k možným ústupkům.

Ale vraťme se k podstatě – obchodům IPB, které přivedly banku ke krachu. Policie už před třemi lety tvrdila, že vyšetřování bankovních transakcí – hlavně těch s Plzeňskými pivovary – finišuje a žaloba je na spadnutí. Dnes říkají detektivové něco podobného, v září prý vyslechnou klíčového svědka, kanadského právníka Irwina Schwartze, který hrál v převedení pivovarů na Nomuru důležitou úlohu, a případ půjde k žalobci. Nicméně vzápětí dostaneme z médií informaci, že tento právník si za příslib svědectví proti manažerům IPB nechal zaplatit od českého státu a ČSOB čtrnáct milionů korun a vyžadoval beztrestnost (tu mu Grossova vláda neslíbila). A právníci manažerů začali okamžitě zpochybňovat jeho důvěryhodnost.

Únik této informace nemůže být náhoda. A jestli ta informace unikla z ministerstva financí, je to velký politický problém. Detektivové, kteří za uplacení svědka nemohou, se dostávají do kleští politických her a mocenských zájmů. Můžeme jen doufat, že jim odolají.

Privatizace bank koncem minulého tisíciletí či spíše jejich soukromí vlastníci vnesli do tuzemského hospodářství čerstvý vítr běžných a nepokřivených ekonomických vztahů. Hádky kolem IPB ale prokazují, že temná doba bankovního socialismu devadesátých let zasahuje do tuzemské politiky i ekonomiky ještě dnes.