Zvláštní podmínky pro dva režiséry

Společný odchod obou umělců ve stejný den minulého týdne je symbolický. Ingmar Bergman a Michelangelo Antonioni přežívali jako poslední z pětice poválečných „veleknězů“ filmového umění. Společně s Federicem Fellinim, Luisem Buňuelem a Akirou Kurosawou udělali z filmu složitý, ale široce přístupný nástroj poznání univerzální lidské podstaty. Jejich příběhům rozumějí diváci všude na světě. Podobně jako Shakespearova dramata, van Goghova plátna nebo Mozartova hudba jsou navíc tím lepší, čím jsou starší.

Bergman, Antonioni, Fellini, Kurosawa a Buňuel vždycky navzájem sledovali svou práci. Někdy s návaly přátelství, jindy s odstupem nebo i s nechutí, ale vždycky se zvědavostí. Dobře o sobě věděli, a proto si můžeme klidně představit, že když minulé pondělí ráno řekli Antonionimu o Bergmanově smrti, pomyslel si: „Vydržel jsem nejdéle ze všech. Konečně mohu také odejít.“

Duše, krajina, tvář

Bergman a Antonioni byli zdánlivě naprosto rozdílní. Seveřan Bergman se ve filmech nikdy nezajímal o politiku a společenské trendy. Jižan Antonioni začínal jako salonní komunista a poválečná industrializace, sexuální revoluce a kolaps buržoazních hodnot byly základní osnovou jeho příběhů. Antonioni ztratil v 80. letech šanci pracovat a postupně úplně rezignoval. Bergman se v téže době dobrovolně rozloučil s filmem výpravnou ságou Fanny a Alexander a pak se nechal k…