Svět podle babičky

Když budete ve všední den přesně v půl deváté postávat před jistou pražskou samoobsluhou, pravděpodobně tam potkáte drobnou paní v růžové bundě a latexové kšiltovce, moji babičku. Jsou lidé, kteří si podle babičky ráno řídí hodinky, protože úderem půl deváté už má košíček a za pět až osm minut vyráží rychlým krokem s rohlíky a půllitrem polotučného mléka zase na zpáteční cestu domů. Čeká ji den plný povinností.

Kdo si myslí, že důchodci jsou olysalé mátohy, které celý den jen přepínají kanály a k obědu si přihřívají bůček, nejen že nezná naši babičku, ale zřejmě ani staré lidi jejího kalibru.

Jejich den mívá totiž stejně jako ten náš svůj přesný denní rytmus. Proto když babičce během dne zavolám, cítím tu nervozitu v hlase. Den musí odsýpat a kvůli mně se právě zadrhl. Je tak zaděláno na nějakou mrzutost, vystydlý čaj, spálený hrnec a podobně. Obstarávat v šestaosmdesáti celou domácnost, to není jen tak. Babička navíc tráví téměř každý den několik hodin v knihovně, má tam na pokračování několik rozečtených knih a k tomu ještě stíhá sledovat denní tisk a většinu kulturních periodik. Babička je naše mediální policie. V kterýchkoli novinách se píše něco zajímavého, zaručeně to vypátrá, v knihovně nechá oxeroxovat a při nejbližší příležitosti mi to předá zalepené v čisté obálce. Dozvídám se tak věci, o kterých bych jinak nevěděla. Naposledy například detailně o kauze týkající se dědických práv na Spejbla a Hurvínka. S Josefem Skupou, jejich tvůrcem, dělala babička pár dní před jeho smrtí v roce 1957 poslední novinový rozhovor. Z toho svého padesát let starého článku nám babička pak předčítala a my seděli tiše jako pěna.

Nejen že babička vášnivě čte a sleduje dění, ale také celý život psala. Babiččiny skříně jsou plné novinových článků, ale také básní, her a prozaických textů.

„Stejně, až umřu, všechno to vyhodíte,“ říká občas. Pod jménem Bela Dunajská patřila mezi nadějné slovenské básnířky druhé poloviny čtyřicátých let. Pak přišel bolševik a s ním, jak říká babička, její konec.

Oslovení „babička“ vlastně ani nemá moc ráda. „Jsem přece také literátka,“ bouří se, „jenže tak mě nikdo nebere.“„Já ano,“ utěšuji ji. Ale babičce to, myslím, nestačí.

Dodnes nerada probírá soukromé věci po telefonu. Co kdyby. Budoucnost může být podle ní klidně černá jako noc. Rusové se zase přiřítí v tancích. To je babiččina nejhorší noční můra.

Příští týden píše Tereza Brdečková