Čekání na velkou chvíli od konce světa

Pavlu Brázdovi svítily oči nadšením a nad davem tísnícím se v nevelké malostranské galerii se neslo jeho souhlasné mručení. Teoretik Richard Drury totiž zrovna skládal vernisážovou ódu na Brázdovu ženu Věru Novákovou. Za rok jí bude osmdesát. Přesto má tato vitální malířka podobných slavnostních aktů za sebou zatím jen pár.

Se svým mužem tvoří už přes půl století neoddělitelnou dvojici a nedávno s povděkem přihlížela tomu, jak se její partner po dlouhých letech dostal z pozice výtvarného outsidera až k retrospektivě v Národní galerii a reprezentativní monografii. Prý jí ani moc nevadilo, že pro nezájem galerie nakonec sešlo z původního, zcela logického plánu manželů, aby ve Veletržním paláci vystavovali společně. Věra Nováková tak dál čeká na svou velkou chvíli. Není jí ani nynější drobná výstavka v pražské Galerii Navrátil. Ale i za ni je prý vděčná.

Žádný konec světa

Její akt visel hned na začátku Brázdovy retrospektivy. Portrétované, kterou začínající malíř stylizoval do podoby renesanční krasavice s rukama složenýma pod drobnými ňadry, bylo tehdy něco málo přes dvacet. Spolužáci z Akademie výtvarných umění si studentskou idylku moc neužili: po bolševických prověrkách se museli oba ze školy šmahem poroučet. V atmosféře stalinistických čistek krátce nato namalovala děsivý apokalyptický obraz Konec světa, na kterém dvě…