Deníky potulného fotografa

Nový život

Fotka z Mongolska. Rodiče těch dětí právě (den před focením) prodali stádo. Prodali všechen majetek, kterej měli na stepi, jurtu, stany, všechno, a děti se proháněj na jediným, co jim zbylo, na starý ruský motorce. Zítra se přestěhujou do Ulanbátaru!

Chystaj se na novej městskej život a člověku, kterej Ulan, čili Ulanbátar, Rudýho hrdinu, hlavní a vlastně jediný město Mongolska, trochu zná, zatrne, protože to je rozhodně dost drsný, dost krutý město a co tam všechny tyhle stepní děti čeká?

Jejich rodiče jsou zřejmě plný štěstí a očekávání, protože život kočovníků je těžkej a oni se rozhodli ho změnit, vědí, že jejich děti už budou městský.

Chtěj žít tak, jak to viděli v televizi.

Pokud v jurtě, kde je televize přes satelit, společně s kočovníkama, začouzenejma od ohňů, ve zvířecím pachu a smradu, kterej je všude, sleduješ nějaký Beverly hills, seriály, tak víš, že lidi, s kterejma na to koukáš, tenhle odpad sledujou jako realitu a říkaj si: Takhle se žije jinde! Takovejhle může bejt život! Takhle krásnej! A pokud někdo v seriálu trpí, trápí se, tak pro kočovníka je to cenný poznání, řekne si: Aha, bagatyje tóže pláčut, boháči taky brečej.

Ale to je na život ve městě nepřipraví.

Sami říkaj, že do města kočovník vchází jako nahej, protože přijde o svý zvířata. Člověk, kterej žije celej život obklopenej zvířatama a přijde o ně, cejtí, že…