Editorial

Jsem sice přesvědčen, že schopnost být šťasten je spíše výjimečný talent stejného druhu, jako je třeba talent houslového virtuosa – jeden prostě umí hrát na housle a druhý umí být šťastný –, nicméně se zdá, že moderní lidstvo si začíná nárokovat právo na štěstí jako cosi samozřejmého. Začíná být štěstím přímo posedlé, jak ukazuje naše úvodní téma. Ještě před patnácti lety mě udivovalo, že každý Američan v New Yorku či na nějaké zapadlé farmě se při otázce „how are you“ rozzářil štěstím (zatímco já jsem se nad tou otázkou nezdvořile zamyslel) – a dnes už ty šťastné lidi potkávám i v Praze. Prostě hrůza.

Není nic překvapivého na tom, že šťastnější jsou ti, kdož věří v Boha. Ale jak píše dnešní papež Joseph Ratzinger ve své slavné knize Úvod do křesťanství, s nadáním k víře je to jako s nadáním pro hudbu – v obou případech jsou typy „tvůrčí“ (těch je nejmíň), typy „přijímací“ a typy „nemuzikální“. Pěkná vyhlídka.

Můžete číst toto dvojčíslo Respektu jako každé jiné vydání, neboť je jako vždy plné zajímavých textů a tentokrát o polovinu silnější (a také o polovinu dražší). Ale můžete ho číst také jako hledání odpovědi na nevyslovenou otázku, jak se dobrat štěstí. Je šťastný Karel Schwarzenberg, jehož tituly a funkce pro úspornost vynechávám? Je šťastný Mnislav Zelený Atapana, který se odmítl stát indiánským šamanem? Byl šťastný Tomáš Halík, když psal pro Respekt esej o náboženství? Je formou štěstí Afghánců jejich důstojnost, s níž „se rodí a umírají“, jak píše Petra Procházková? Jsem si téměř jist, že šťastný byl Karel Cudlín v okamžicích, kdy svým fotoaparátem zachytil magické okamžiky v různých koutech světa, a snad i Jáchym Topol, když k těmto fotografiím psal jejich příběhy.

Z knížek etologa Konrada Lorenze jsem vyčetl, že i zvířata mají talent ke štěstí. Pověřili jsme tedy Jaroslava Formánka, aby se ponořil do psí duše a popsal jeden psí den. Jak se dalo čekat, jeden ze šťastných redakčních psů jménem Wako vidí redaktory Respektu jako nešťastné tvory, kteří neustále „vzdychají, zatínají zuby a koulí očima“. Prostě hrůza.

Vážené dámy a pánové,

příjemné vánoční čtení vám přeje

MARTIN M. ŠIMEČKA