Šikana na dráze

Těch osmnáct minut nejistoty nejdřív skončilo jako nehoda s dobrým koncem. Havarovaný hořící kamion na přejezdu poblíž východomoravské Jablůnky ani nákladní lokomotiva, která ho smetla z kolejí, nikoho nezranily. Přerovský drážní elektrodispečer Jaromír Hrbáček o té vypjaté scéně slyšel jen ze sluchátka telefonu. Když ale odmítl vzít ještě před skončením vyšetřování vinu za karambol na sebe, smetl následný tlak šéfů i jeho – s podlomeným zdravím skončil na psychiatrii. A právě teď se jeho příběh dostává do nové roviny. Jaromír Hrbáček se rozhodl své nadřízené zažalovat. V Česku, vévodícím evropským tabulkám, které mapují výskyt šikany, se schyluje k důležitému sporu o to, co všechno si člověk musí v práci nechat líbit.

Stín za zády

Tu teplou květnovou noc šlo všechno podle plánu. Osobní vlaky před půlnocí dojezdily a nočních vagonů s nákladem bylo v jízdním řádu jen pár. Krátce po úderu dvanácté ale do centrály dorazila zpráva o tom, že na dráze nedaleko Jablůnky stojí hořící kamion. „V tu chvíli nebylo jasné, co přesně se tam děje, jestli to auto zasahuje do kolejí, nebo ne. Zavolali jsme na nádraží do Jablůnky, ať tu přijíždějící mašinu zastaví,“ vypráví Jaromír Hrbáček. „Na vysílačku strojvedoucího se nedostaneme, jeho mobil jsem neměl. Jediná šance, jak to odsud stopnout, bylo vypnout elektřinu nad celou tratí,“ vysvětluje detaily dvaačtyřicetiletý dispečer. To se také po pár minutách stalo, ale bylo už pozdě, lokomotiva těsně předtím smetla kamion z kolejí. Srážka dopadla dobře, ale statisícové škody rozběhly složité vyšetřování. Co přesně se onu noc stalo, nevíme dodnes (policie případ stále ještě vyšetřuje), ale dráha zareagovala příkladně rychle. Dva výpravčí přišli dočasně o místo, úprav doznalo hned několik železničářských předpisů (třeba o povinném seznamu telefonních čísel).

Potíže neminuly ani Jaromíra Hrbáčka. Jenže tady bylo všechno složitější. Nedávno skončené pátrání drážní inspekce došlo k závěru, že nebýt „pomalé a nepřesné komunikace železničářů“ dalo se srážce zabránit. Dispečer ovšem trval na tom, že udělal, co mohl. Možná ano, možná ne, na vyhazov to každopádně nebylo. Hned při nejbližší službě po nehodě však na něj čekalo nemilé překvapení: příkaz k absolvování „mimořádné zkoušky“. Jde o výjimečnou záležitost, kterou železničáři podstupují jen po fatálním pracovním selhání. „Kdybych ji absolvoval, vzal bych to na sebe. Vyšetřování bylo ale na začátku,“ vysvětluje pan Hrbáček, proč odmítl. Šéfy to rozčílilo a hned následující směnu na něj nasadili „dozor“: po celou dvanáctihodinovou službu stál dispečerovi za zády člověk pověřený drážními šéfy, aby kontroloval každý jeho pohyb. Následovaly další urgence k absolvování mimořádné zkoušky i výhružky vyhazovem. Po dvanácti směnách se stínem v zádech se dispečer zhroutil a skončil na přerovské psychiatrii. Posudek z kliniky v Olomouci, kam se dostal po neúspěšné ambulantní léčbě, hovoří jasně: přestože dispečer „nemá dispozice k nezvládání stresových situací“, trpí „vážnou psychickou poruchou způsobenou souvislým stresem na pracovišti“.

„Tu noc jsem udělal to, co jsem považoval za správné. Pokud to byla moje chyba, měl mi to někdo jasně říci. Mohli mi také pozastavit činnost, než se celá věc vyšetří,“ vzpomíná na letní drama dispečer. „Teď už je to lepší, pořád se ale občas budím ze spaní a kvůli úzkosti třeba nemůžu jíst,“ říká Jaromír Hrbáček potichu a v nestřežené chvíli loví z tašky bílou pilulku.

Dispečer je přesvědčen, že za tlakem šéfů byla snaha zbavit se odpovědnosti – selhání člověka se vysvětluje lépe než problémy způsobené zastaralým modelem komunikace na železné dráze (kde je dodnes běžné, že dispečeři na trati neznají mobily strojvedoucích, kteří po ní jedou). Přednosta olomoucké správy železnic Václav John, který nařídil zmíněnou zkoušku, se na to jistě dívá jinak, ale s jeho verzí se nelze seznámit. „Případ náleží drážní inspekci a o tom se s vámi nemůžu bavit,“ říká do telefonu a odkazuje na tiskového mluvčího Českých drah Ondřeje Kubalu. Ten jednoduše odmítá, že by na pana Hrbáčka kdokoli činil jakýkoli nátlak.

Spor teď každopádně končí u soudu. Jaromír Hrbáček se postavil nejen Českým drahám (žaloba je za ušlý příjem i zdravotní újmu), ale i přednostovi Johnovi (na něhož podává trestní oznámení v souvislosti se šikanou).

Nechme teď stranou pátrání po tom, kdo skutečně zavinil karambol na jablůnkovském přejezdu. Na případu vystresovaného dispečera je zajímavé především to, že s jeho různými obměnami se podle průzkumů Češi setkávají poměrně často.

S tím se musí počítat

Když agentura GFK prováděla v posledních letech průzkumy na téma bossingu neboli psychického teroru ze strany šéfa a mobbingu, což je totéž uvnitř pracovního kolektivu, vyšla z nich zajímavá čísla. Se šikanou na pracovišti se tu setkal zhruba každý šestý člověk. V sousedním Německu je to přitom jen polovina, například ve Skandinávii pouhá tři procenta zaměstnanců. Klíčové jsou podle expertů v případě bossingu právě velké firmy, kde udává rytmus přísná hierarchie.

Jednoznačnou příčinu nelichotivé bilance nelze podle specialistů na „lidské zdroje“ přesně určit. „Ve hře je určitě nízká firemní kultura, která za socialismu tradičně stavěla na osobních kontaktech a prospěchářství,“ vysvětluje šéf pracovně-právní poradny Českého helsinského výboru Miroslav Krutina. „Český problém“ možná tkví i v pevném postavení zaměstnanců ve zdejším zákoníku práce. „Zbavit se nepotřebného člověka je obtížné a firmy hledají různé možnosti, jak mu práci znepříjemnit, aby odešel sám,“ vysvětluje Miroslav Krutina. Tento pohled však není nutné přeceňovat. Ve Francii, tedy ve výkladní skříni sociálních jistot a silných odborů, je podle průzkumů výskyt bossingu a mobbingu srovnatelný se sousedním Německem – tedy zhruba na úrovni osmi procent oproti českým šestnácti.

K dobrým možnostem překonávání téhle nerovnosti patří zcela jistě prevence: firmy prostě musí s hrozbou šikany počítat a být schopny na ni reagovat. „Jde o to, aby zaměstnanci měli možnost se se svými potížemi na někoho obrátit. Je to v zájmu samotných firem, týraný zaměstnanec odvede výrazně horší práci, než by mohl,“ říká Pavel Beňo, který se svým občanským sdružením Práce a vztahy spolupracuje už devátým rokem s konkrétními oběťmi mobbingu, lidmi i firmami. Jedním z velkých podniků, kde Beňo působí, je česká divize rakouské pojišťovny Kooperativa, zaměstnávající přes tři a půl tisíce lidí. „Kontakt jsme navázali kvůli napjaté situaci na jedné z poboček, kde docházelo k otevřeným konfliktům. Lidé spolu přestali mluvit, dělali si naschvály. Zorganizovali nám workshop s psychologickými hrami a řadou dotazníků,“ popisuje personální ředitel Kooperativy Jan Března cestu, která nakonec vedla k odvolání jednoho z panovačných manažerů v jeho firmě. Podle Březny je ale tento krizový management až krajní variantou. Firma spoléhá spíše na to, že zřídila e-mailovou „schránku důvěry“, uvažovalo se dokonce o zřízení pozice firemního ombudsmana, což je model fungující v některých velkých firmách v západní Evropě. „Zatím se ty případy nemnoží, ale počítat se s nimi musí,“ říká Jan Března.

Dobré mravy

Nápadů, jak zlepšovat náladu ve firmách, je samozřejmě celá řada: od etických kodexů až k antimobbingovým ujednáním přímo v pracovních smlouvách. V Českých drahách si s tímto žhavým tématem zatím nikdo hlavu neláme. Výše zmíněný dispečer Jaromír Hrbáček dostal na svůj dopis vedení drah jen stručné vyjádření, že jeho šéfové jistě postupovali v souladu s pravidly. Ti ho pak ujistili, že nepříjemná záležitost je zapomenuta, a až se jeho stav zlepší, může se vrátit do práce.

Právě s tím se však dispečer spokojit nechce a sepisuje žaloby. Výsledek soudní tahanice bude velmi důležitý. Ačkoli totiž zmiňované průzkumy ukazují v otázkách bossingu a mobbingu na vážný problém, v počtu soudních sporů to zatím není vidět. K typickým případům pracovního práva tu patří žaloby kvůli nespravedlivému vyhazovu nebo neproplácení peněz za přesčasy, ale i takových případů je jen pár desítek do roka. Přímo v souvislosti s bossingem se tu podle expertů na pracovní právo neobjevil ani jeden. Pan Hrbáček by přitom neměl být bez šance – nový zákoník práce operuje s formulkou o pracovních podmínkách „v souladu s dobrými mravy“, a právě tohle pravidlo by mohlo na jeho lapálii sedět.

„Lidé pomalu získávají sebedůvěru a nebojí se svým zaměstnavatelem konfrontovat,“ říká už zmiňovaný Miroslav Krutina. A tahle změna by podle něj mohla zapůsobit i na chování zdejších firem, které by se podobně jako na západě mohly začít obávat rizika tučného odškodnění.

Unavený přerovský dispečer Jaromír Hrbáček jako živý důkaz tohoto nárůstu sebevědomí funguje jen napůl: přiznává, že nebýt jeho agilního advokáta – vzdal by to nejspíš už v počátku a od dráhy odešel. Původně se chtěl také spokojit s dorovnáním šestiměsíční nemocenské do výše původního platu a omluvou, odškodné se do hry dostalo až později. O svém návratu na dispečink ve stávající situaci přesvědčen není. „Dráha je pro mě jednou z nejdůležitějších věcí v životě. Teď se ale musí srovnat hlavně moje zdraví.“

Jak se v česku šikanuje v práci

Druh šikany............................... Podíl dotázaných v procentech

Zadávání nesmyslných pracovních úkolů.......... 5,9

Zesměšňování a pomlouvání ostatními.......... 4,8

Nedoceňování výkonu, podrývání sebevědomí........... 4,6

Neustálá kritika práce........... 4,3

Ukládání povinností neodpovídajících kvalifikaci........... 4,1

Záměrné ignorování spolupracovníky........... 2,5

Urážení nadávkami či ponižujícími výroky........... 2,3

Nucení ke zdraví škodlivým pracím........... 2,1

Okřikování či neustálé přerušování řeči ........... 1,5

Stálá kritika vašeho soukromého života............ 0,6

Napadání pro náboženské či politické přesvědčení.............. 0,6

Snahy o sexuální sblížení či sexuální návrhy........... 0,2

Ústní, telefonické či písemné výhrůžky........... 0,1

Vyhrožování fyzickým násilím........... 0,0

Alespoň jedna z variant........... 16,1

Nic z uvedeného.......... 83,9