Co s ochranou památek
Je to otázka, která dnes číhá doslova na každém rohu. Co chceme od památkářů?
Je to otázka, která dnes číhá doslova na každém rohu. Co chceme od památkářů? Má být Národní památkový ústav servisní organizací, která se snaží existenci památek skloubit s nároky, které na ně klade současný životní styl? Anebo je lepší disponovat silnou centralizovanou institucí, která ovládá co největší díl památkově cenných budov a upřednostňuje především jejich prostou konzervaci? To je jádrem polemiky bývalého a současného ředitele této významné státní instituce, která mimo jiné spravuje stovku státních hradů, zámků a klášterů.
Národní památkový ústav je sice důležitým úřadem, ale na jeho fungování mají zásadní vliv další instituce, především ministerstvo kultury a krajské samosprávy. Když jsem se před časem pokusil fungování památkářů liberalizovat, ocitl jsem se v izolaci a koncem září 2006 jsem byl odvolán. Co přinesly měsíce po mém odvolání? Konsolidaci po rozvratu? Vyčkávání? Plíživý návrat do sedmdesátých let a další petrifikaci personální a myšlenkovou?
Všechny tyto odpovědi jsem slyšel, ale protože jsem zainteresovaný, popíši některé podle mne podstatné skutečnosti a čtenář nechť si obrázek udělá sám.
Cílem mnou a mými kolegy prováděné reformy památkové péče měly být výrazná decentralizace a zeštíhlení NPÚ včetně převodu velké části památkových objektů do vlastnictví krajských samospráv či rukou oprávněných restituentů. Není nad takový kšeft – mimo jiné i proto, jakým je předražená státní či obecní zakázka na státem…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu