Tolik příběhů!

Obklopují nás nejrozmanitější fikce a nedostává se nám pravdivých příběhů. Že by už měkké a poddajné fantazijní světy vytlačily tvrdou společenskou realitu? Ne. Potřeba realistického popisu trvá – pořád chceme vědět, co se děje, kdo koná a proč to všechno. Od 90. let nastiňují média znepokojivý obraz české politiky. Až na výjimky to činí nesoustavně, nové a nové vrstvy načatých kauz a skandálů se nepřehledně překrývají. Není chybou novinářů, že jejich pátrání nepřináší katarzi, o tu se má starat spíše umělecká reflexe. Jenomže český film a literatura svět politiky buď ignorují, nebo jej exponují do čtvrtníčkovské parodie. Charaktery a typy českého postkomunismu zůstávají nepojmenovány a neztvárněny v přesvědčivých příbězích. Topíme se v náznacích a polotovarech, protože píše a mluví tolik „svobodných jedinců“? Uzavíráme se už do informačně soběstačných ghett?

Ladem leží stohy skandálních zpráv, šokujících výroků a odposlechů, které by před sto lety vydaly na několik silných děl o dění za kulisami. Nenaplněná potřeba katarze byla skvěle vidět na reflexi nedávné prezidentské volby. Kritické komentáře k té přisprostlé frašce musely být korektní – respektovat presumpci neviny, ctít formální autority, nesoudit bez přímých důkazů. Navazující chatové příspěvky korektní být nemusely a nebyly. Nepolemizovaly s komentáři, jen vyslovovaly, co v nich bylo obsaženo mezi řádky. Odkrývaly sdílenou frustraci a zrcadlily poněkud bezradnou, ale zjevnou vůli po pravdě.

Oč je dnes těžší realisticky ztvárnit vnitřnosti politiky než třeba v komunistických 60. letech? Nevíme, co s nestrávenými příběhy, syrovými dialogy a nechutnými peripetiemi? Prozatím by stačilo utřídit a editovat je. Historik ví, že i z útržkovitých záznamů a výroků lze složit pravděpodobný obraz reality, otevřený alternativním výkladům i zásadním korekcím z nových pramenů. A romanopisec ví, že ze silných fragmentů lze vystavět celý román, protože zbytek je pozorování a myšlení. Dostojevskému stačily k napsání Běsů novinové zprávy o jedné brutální vraždě spojené s činností teroristické skupiny. A pro studium lidských typů a charakterů možná máme podmínky jako nikdy dřív: vídáme je denně, důvěrně známe jejich řeči, gesta, úhyby. Chtějí, aby se události, zápletky a příběhy rozplývaly v houštině aktuálních banalit. Někdo by je měl umět vyprávět.

Příští týden píše Erika Hníková