William,tanec a zpěv

Moudré děti psala Angela Carterová (1940–1992) s vědomím, že má rakovinu plic a že to asi bude její poslední dílo. Není tedy divu, že jindy sžíravá recenzentka listu The New York Times Michiko Kakutaniová knihu milosrdně nazvala „završením autorčiny plodné dráhy“. Výstižnější, i když méně pochvalné je vyjádření americké spisovatelky Joyce Carol Oatesové, která knihu přirovnala k hudební frašce, v jaké by před lety možná účinkovaly i samotné hrdinky románu – sestry Chanceovy.

Řekne-li se v Anglii rodinná sága, na mysl vytane především Sága rodu Forsytů Johna Galsworthyho, jejichž osudy jsou zpracovány v přísně chronologické posloupnosti. Zejména koncem 20. století však britské písemnictví přímo zahltily prózy, které konvence tohoto žánru porušují až parodují. Právě sem spadají i Moudré děti Angely Carterové.

Bůh z čeledi zajícovitých

Děj ságy, kterou Carterová navazuje na to nejlepší z anglické komické tradice, se odvíjí po ženské linii, která navíc není řádně počata v manželství. Nepřesně odbíjející hodiny, stejně jako časté odbočky a odkazy ke čtenáři, evokují Tristrama Shandyho Laurence Sterna a excentrické postavy jako by vypadly z Charlese Dickense. Nešetří se zde ironií ani stran „ženského údělu“, jak jej zachycovala již Jane Austenová.

Carterové román lze samozřejmě…