Proč jen oni, a ne my?

Jan Hartl

(1951) vystudoval sociologii, politologii a filmovou vědu na Univerzitě Karlově. V letech 1975–1989 působil v Ústavu pro filozofii a sociologii ČSAV. Na jaře 1990 spoluzaložil Středisko empirických výzkumů (STEM), první soukromou sociologickou firmu, kde je dodnes ředitelem.

V posledních týdnech jsem poskytl několik rozhovorů zahraničním novinářům. Snažil jsem se dávat odpovědi, ale ve skutečnosti jejich otázky vyvolávaly daleko více otázek ve mně samotném.

Jak to, že čtyřicáté výročí srpna 1968 naráží na obecnou neochotu se tímto obdobím našich dějin vůbec zabývat? Proč toto významné výročí je pro vnějšího pozorovatele tak obtížně uchopitelné a proč reakce místních lidí jsou tak rozmanité a mnohdy si protiřečí? Jak jsme se vlastně vyrovnali s dědictvím komunismu? Je přístup mladých lidí k naší nedávné minulosti a současnosti otevřenější, tvořivější či aktivnější než přístup starších generací zatížených dobovými kompromisy? Je dnešní česká veřejnost schopna hrát svou kontrolní demokratickou roli vůči politické reprezentaci? Proč veřejnost nevytváří věcné zadání pro politiku a proč důsledněji nekontroluje, jak toto zadání volení zástupci plní? Jak se projevuje existence českých elit ve společnosti a do jaké míry lze pozorovat, že elity cítí odpovědnost za současný vývoj a jsou nuceny k odpovědné akci?

Svou historii si vlečeme na nohou jako železnou kouli. Je to pocit malosti a ztracenosti a odtud provinciální nedostatek potřeby dlouhodobé vize rozvoje společnosti? Nedůvěra v přímočaré jednání a aktivní životní pozici – místo toho oportunní přizpůsobivost, vyhnívací strategie a víra v účinnost zákulisních praktik a v nezbytnost kabinetní politiky za zavřenými dveřmi.

Řeknete si: Koneckonců nic nového, jen zavedená praxe. Není právě tohle náš velký problém? Je normální trvale velkou většinou nedůvěřovat parlamentu, vládě, ministerstvům, centrálním úřadům, politickým stranám a třeba i církvím, jak dlouhodobě ukazují naše výzkumy? Proč to stále jsou „ONI“, a nejsme to „MY“? Vždyť instituce si v demokratickém režimu tvoříme právě my k uspokojení potřeb, které nejsme schopni naplnit sami jako jedinci, v rodině či malých skupinách a komunitách založených na osobní vazbě.

Kam sahá důvěra

Dobře, jsme skeptičtí, vše bude trvat dlouho. Lze se však snadno smířit s tím, že podle posledních výzkumů si jen necelá polovina našich lidí myslí, že současné politické strany v Česku zaručují demokratickou politiku? Lze se smířit s tím, že jen podle třetiny lidí naši vedoucí představitelé při svém rozhodování uplatňují demokratické postupy? A lze se smířit s tím, že po téměř dvaceti letech demokratických přeměn si jen 30 % lidí myslí, že naše veřejnost umí dostatečně uplatňovat demokratické principy v běžném životě?

Naše důvěra sahá tam, kam sahá naše bezprostřední zkušenost. Věříme zastupitelstvům na místní a regionální úrovni, protože tam dohlédneme. Věříme v užitečnost neziskového sektoru a možná věříme i potenciálu občanské společnosti. Ceníme si práce ombudsmana, Nejvyššího kontrolního úřadu, Ústavního soudu i jiných kontrolních institucí. Když jsme u toho letního přemítání: jdou věci správně svým povlovným tempem, krůček po krůčku, anebo ne?