Češi jako balancér

Jiří Pehe

(1955) je politický analytik a autor knih o politice i beletrie. V roce 2002 vydal knihu Vytunelovaná demokracie (Academia) a v roce 2006 román Na okraji zmizelého (Prostor). V současné době je ředitelem New York University v Praze, přednáší na Fakultě sociálních věd UK.

Ani v nedávném projevu nad hrobem Edvarda Beneše si jeho současný nástupce Václav Klaus neodpustil rýpnutí do Evropské unie. V Benešově éře jsme prý byli skutečně nezávislou zemí. I díky jeho dílu můžeme dnes odevzdávat EU významné součásti své státní suverenity jako nezpochybnitelná státní entita. Benešovo dílo sice skončilo okupací Československa, ale Klaus má vysvětlení: západní velmoci nakonec nahradily dřívější politiku zadržování Německa snahou o spolupráci s ním, což mělo pro naši budoucnost osudné následky.

Europoslanec Jan Zahradil pro změnu přispěl k 60. výročí Benešovy smrti otřesnou úvahou o tom, jak se v Evropě vzmáhá nejen Rusko, ale i Německo, jež chce Lisabonskou smlouvu proto, že ho zvýhodňuje. Obě mocnosti sledují jen své národní zájmy. Ve strategicky klíčovém pásmu střední Evropy mezi Německem a Ruskem prý proto potřebujeme politickou přítomnost další mocnosti – „balancéra“ . To by se mohlo podařit s pomocí Spojených států.

Evropě to osladíme

Vytvořit ze střední Evropy „balancéra“ chtěl už Beneš. Proč si někteří politici myslí, že by se to zdařilo tentokrát? I kdyby USA souhlasily se šílenou myšlenkou jejich bezpečnostního angažmá v našem regionu nejen proti Rusku, ale i proti Německu, bezpečnost v současnosti nemá jen vojenské dimenze. Kdyby se v Evropě suverénních států, které tvrdě hájí především své národní zájmy, Rusko a Německo například rozhodly, že Českou republiku, kam vede jeden ropovod z Ruska a druhý z Německa, nechají energeticky vykrvácet, popluje nám na pomoc flotila amerických tankerů plných ropy?

V minulosti se ukázalo, že spojenecké svazky suverénních států založené na bilaterálních smlouvách, jako byla Velká dohoda a Malá dohoda, nefungují. EU vznikla jako pokus vplést zejména velké evropské státy do důmyslného přediva integrace, v němž se nevyplatí vyvolávat vzájemné konflikty.

Že nemůžeme spoléhat jen na USA, se ukázalo, když Rusko po podepsání česko-americké smlouvy o protiraketovém radaru na našem území omezilo dodávky ropy do České republiky. Znejistělí čeští politici se dožadovali pomoci – jenže ne ve Washingtonu, ale v Bruselu! Stejně ironické bylo, když někteří čeští politici chtěli, aby EU zaujala jasné stanovisko k rusko-gruzínskému konfliktu. Šlo přitom ponejvíce o tytéž politiky, kteří nechtějí, aby EU měla společný rozhodovací mechanismus, který by jí jasná stanoviska pomohl formulovat. Jenže pokud se členské státy „ústavně“ nevzdají práva hledat domluvu na základě jednomyslnosti, 27 států se nikdy v časech krize nedomluví.

Klause asi už nikdo nepřesvědčí. Ale koaliční vláda by snad ještě mohla pochopit, že blouznění o plné suverenitě v roce 2008, pouhých 63 let po skončení nejstrašnější války v dějinách, je cesta do pekel. Pokud motto „Evropě to osladíme“ z vládní informační kampaně k českému předsednictví EU myslíme pozitivně, měli bychom se co nejjasněji zasadit o schválení Lisabonské smlouvy.