Proč srbské ženy mlčí

„O ni za všechno můžou,“ opakuje postava mladé, těhotné alkoholičky Stameny předtím, než pustí sobě a svým rodičům plyn. Stamena pije, protože se jí oběsil bratr. Bratr se jí oběsil, protože jeho otec odmítl prodat kus lesa a zaplatit za něj dluhy. Mezitím sousedčin syn Janko prodává parcelu i s hrobem svého otce a utíká do Německa.

Rozpad, deprese, bezvýchodnost – to je hra Vymírání současné vycházející hvězdy srbské dramatiky Dušana Spasojeviće (1980). Kdo někdy poslední dobou navštívil Srbsko, cítí, že hra, kterou přivezlo na právě probíhající plzeňský festival bělehradské divadlo Atelje 212, je opsaná ze života. Až na jednu věc a ta je překvapivá. Ti „oni“, kteří za všechno můžou, nejsou ve Spasojevićově hře ani Američané, ani Evropa, dokonce ani Srbové. O válce se tu také vůbec nemluví. „Oni“ – to jsou otcové, srbští muži. Mladý dramatik se vyhýbá všem klišé o kořenech zla a hledá zdroj problémů srbské společnosti mnohem hloub: v tyranizujícím patriarchátu, ve kterém děti nenávidí své dominantní otce, své matky, protože jim mlčky posluhují, a nakonec i samy sebe a své případné potomky. „Nemám ráda nikoho,“ říká Stamena a na otázku, jaké jsou její plány, odpovídá: „Vím jenom jedno, že to dítě neporodím. Tak jsem se rozhodla a tak to bude.“

Nejodvážnější…