Sbohem, Jane!

Jan Saudek se dívá z okna rychlíku a zklamaně pronáší věty o své snaze proslavit se alespoň v rodné zemi, která „vyšla naprázdno“. Kamera sjede z jeho tváře a přes rozostřené okno běží závěrečné titulky s dlouhým výčtem jeho výstav, publikací a zastoupení ve světových galeriích. Přesně takového Jana Saudka (1935) známe už léta. Fotografa, kterého uznává v Česku veřejnost víc než koho jiného, který má u kritiky mnohem větší pochopení, než si je ochoten připustit, a který se o tom nechává jak umanuté dítě znova a znova rád přesvědčovat.

Filmový dokument Adolfa ZikyJan Saudek – V pekle svých vášní, ráj v nedohlednu se nepovedl. V osudu portrétovaného je nesnadné se orientovat, i psycholog by těžko poznal, co je vrchol a co pád. Natož reklamní fotograf Zika. Vyšla mu tak z toho nesnesitelně nastylizovaná, užvaněná a dlouhá podívaná. V jednom je ale výjimečná: člověku je po jejím zhlédnutí Jana Saudka doopravdy líto.

Smutná devětašedesátka

Saudek si i v dvaasedmdesáti letech udržuje obdivuhodnou tělesnou kondici. Když se ale divák několik minut dívá na záběry muže v bílých trenkách, který se do vyčerpání prohání parkem, případně předvádí toče na hrazdě, vytane mu na mysli, že tenhle fyzický dril bezděky ukazuje i něco jiného než jen fotografovu nepohasínající mužnost (nedávno se dočkal dalšího potomka). Právě jen…