Po stopách krize

Podzim 2008 představuje konec éry. Po celou jednu generaci se vlády čím dál víc stahovaly z finančního světa, ale teď byly nuceny zasáhnout a bankovní systémy a trhy zachránit. V Americe, baště svobodného podnikání, a v Británii, průkopnici privatizace, se finanční domy musely nechat spasit od státu a smířit se s tím, že se stane jejich spoluvlastníkem. Zaplatí za to nejen částečným znárodněním, ale bezpochyby i přísnější regulací finančnictví. Když postavíme rčení Karla Marxe na hlavu, investiční bankéři nemají co získat, jen své okovy.

Představa, že trhy byly zcela neregulované, je mýtus: stačí se zeptat jakékoli firmy, která kdy měla co do činění s americkou Komisí pro cenné papíry (SEC) nebo jejím britským protějškem – Úřadem pro finanční dohled (FSA). A levné peníze a asijské úspory rovněž sehrály hvězdnou roli v úvěrovém boomu. Ovšem intelektuální mínění převládající v posledních třiceti letech nepopiratelně podporovalo primát trhů a stavělo se proti regulaci. Proč tomu tak bylo?

Každý krok dlouhého deregulačního procesu svého času vypadal moudře a obvykle byl řešením nějaké chyby v systému. Anglosaské ekonomiky byly možná průkopníky, ale kontinentální Evropa a Japonsko je na této cestě nakonec (po velkém mrmlání) následovaly.

Během „velkého uklidnění“ bývaly recese krátké.Všechno to začalo plovoucím kurzem. Roku 1971 se …