Víza jsou zvláštní věc. Možná by měla mít vlastní dějiny, protože se kolem nich mnohé točí. Někdy se stávají symbolem naděje a vstřícnosti. Například v roce 1968, kdy jich rakouská ambasáda v Praze vydávala až 5000 denně, ačkoli pokyn Vídně byl vyčkávat. Tehdejší velvyslanec Kirchschläger cítil, že tady jde o víc než o formality. Šance vycestovat byla nadějí na život ve svobodě, takže držitelé lístku dojatě věřili v lepší budoucnost.
Na konci třicátých let byla naopak většinou víza symbolem zhroucených nadějí, protože mnohé byrokraticky zaslepené země odmítaly vydávat víza politickým uprchlíkům či židovským rodinám, které byly v ohrožení života. V řadě knižních vzpomínek si také lze přečíst o nechutném chování jednoho zaměstnance americké ambasády v Praze, který víza dával jen za úplatky.
Nebo jiný příklad. Českoslovenští uprchlíci žijící v Anglii se sdružovali do organizace Czech Trust Fund, která měla velmi důležitou funkci: britské úřady vydávaly víza lidem z Československa pouze tehdy, když se všechny v CTF sdružené organizace na žadateli shodly. Komunisté tohoto faktu často využívali a neschvalovali lidi, kteří jim byli kdysi kritiky či konkurencí. Mnoho lidí proto zemřelo v pracovních táborech nebo na popravišti.
Pokračovat by se dalo dlouho, protože víza píší historii stále. I když se nám to možná zdá zvláštní, Česká republika je pro mnohé zemí…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
