MOJE ŠÍLENÉ STOLETÍ

Ivan Klíma sepsal vzpomínky, které mu nemají sloužit

Knižní paměti mají celou řadu podob. Některé chtějí falšovat minulost, jiné zlepšovat vlastní obraz, mnozí je píší jako alibi či omluvu. Spisovatel Ivan Klíma (1931) sepsal a nedávno vydal první díl svých vzpomínek, které nazval Moje šílené století. Neplatí na ně žádná ze zmíněných škatulek – jde o velmi zdařilé memoáry, které by mohly být dobrým průvodcem po 20. století zejména pro mladší generace.

Odstup dvaceti let

Čtenáři, kteří se snaží pochopit určitou část dějin prostřednictvím příběhů-vzpomínek, mohou být poslední dobou spokojeni. V knihkupectvích se každou chvíli objeví nový komínek knih tohoto žánru. Příjemné je i to, že jejich autory jsou mnohdy novináři. Žurnalisté mají na rozdíl od politiků či umělců tu výhodu, že často mění prostředí, ve kterém se pohybují. Setkávají se s kulturními, politickými i intelektuálními osobnostmi, zároveň však coby reportéři musejí vyrážet i do míst, jež leží mimo hlavní dění. Díky tomu ve svých textech zachytili i život, který dnes třeba již neexistuje či se pod tíhou vývoje dramaticky změnil. Z tohoto pohledu jsou vzpomínky novinářů Slávy Volného, Stanislava Budína, Fritze Beera či Ivana Klímy velmi poutavé a objevné.

Klíma má nicméně na rozdíl od Volného či Budína (všichni tři byli komunisté) tu výhodu, že paměti píše v klidu již dvacet let trvající svobody. Tím pádem si mohl vytvořit odstup. A skutečně, téměř jako by se mu podařilo odpoutat se od sebe samého a popisovat příběh někoho cizího. Naproti tomu zejména Budínovy paměti (ve třicátých letech šéfredaktor Rudého práva, v šedesátých legendárního Reportéra, komunista a posléze signatář Charty 77) jsou sice nadmíru čtivé, ale jsou psané v sedmdesátých letech a tím pádem v duchu: Všichni víme, jak to bylo, každý jsme se trochu namočili, tak co si budeme povídat. Mladší čtenář tak má pocit, že slova zůstávají na papíře, ale nejdou dál. Popisují svět, který je z dnešního pohledu už tak absurdní, že bez snahy ho objasnit není možné mu porozumět.

Odpověď, která se hodí
Ivan Klíma by také mohl mít sklon k sentimentu, sebelítosti či překreslování kontur vlastního osudu. Dětství mu rozdrtil odsun do koncentračního tábora, ztratil řadu příbuzných a kamarádů, po válce vstoupil do KSČ pod vlivem tatínka, jehož pak milovaná strana bezdůvodně zatkla pro podezření z protistátní činnosti. Přesto dál budoval socialismus, i když stále jasněji poznával, že pravda je někde jinde. Tím, že Klíma nehledá alibi, umožňuje lépe porozumět tomu, jak se mohlo stát, že slušný, inteligentní a tak talentovaný člověk podlehl komunismu. Zároveň ale v člověku nevyvolává odsudek. Možná v tom je největší přínos knihy; člověku tak dochází, že vyrovnání se s minulostí by bylo vlastně strašně snadné, kdyby byla chuť vysvětlovat.

Pro historiky a vědce budou cenné pasáže, které se týkají fungování literárních časopisů či známých osobností. Ivan Klíma se totiž po studiích stává spisovatelem a novinářem, působí v Literárních novinách, které se v 60. letech z propagandistického listu měnily ve stále svobodnější centrum kulturního života. Přesto se dá říct, že nejsilnější stránky Klímovy knihy jsou ty, kde se „řeší“ normální život. Například když přichází po komunistickém převratu do školy, kde mizí žáci i učitelé a nikdo se neptá kam. Prostě je to tak, vysoko nade všemi se vznáší jakási síla, která rozhoduje o osudech. Ptát se nemá smysl. A když už se někdo zeptá (ovšem sám sebe), najde si odpověď, která se mu hodí. V tomto ohledu jsou mimořádně silné scény, kde si rodina Klímových vnitřně obhajuje zatýkání sousedů, byť se jim jen pár let předtím stalo úplně to samé.
Jak už bylo řečeno, novináři mají výhodu, že pronikají do různých sfér společnosti. Sláva Volný tak popsal život v JZD padesátých let, zatímco Klíma líčí, jak vyrazil v téže době na reportáž o pohraničí, kde měli mladí svazáci nadšeně budovat světlé zítřky – místo toho však mladý reportér naráží na ztroskotané lidi, kteří nevědí, co mají dělat. Utápí se v alkoholu, rvačkách a trudomyslnosti. Když vše chce popsat v novinách, je mu naznačeno, že se zbláznil, protože se píše jen o úspěších.

Svoje vzpomínky Ivan Klíma prokládá eseji, které rozebírají řadu zásadních témat. Jejich názvy mluví za vše: Ideologičtí vrazi, Umění v nesvobodě, O zradě vzdělanců, Temno v hlavě aneb O propagandě. Při četbě některých statí se člověku vybaví zásadní knihy, jako je třeba Pokušení nesvobody od Ralfa Dahrendorfa, který řeší selhání intelektuálů „v časech zkoušek“, nebo třeba kniha Zygmunta Baumana Modernita a holocaust, jež rozebírá snadnost, se kterou nacistická mašinerie získávala obyčejné lidi pro nejodpornější úkoly. Tím se memoáry vymykají klasickému způsobu zpracování a více se připodobňují geniálním vzpomínkám publicisty a literárního vědce Václava Černého.

Klíma nás na konci prvního dílu opouští v dramatickém roce 1967, kdy se spisovatelé na svém sjezdu rozhodli ukázat, že komunismus je nahý. Pokračování je třeba očekávat s příjemným rozechvěním. Je to jako s detektivkami, kde vystupuje inspektor Columbo – hned na úvod víme, kdo je vrahem, ale s napětím vyčkáváme, jak jej policista odhalí.

IVAN KLÍMA: MOJE ŠÍLENÉ STOLETÍ
Academia, 536 stran

PŘEČTĚTE SI UKÁZKU (v pdf).