Vůdcové do krize
Ještě před sedmi lety se k odborům hlásil necelý milion lidí, dnes už je to pouze polovina. Ačkoliv studie Světového ekonomického fóra a Harvardovy univerzity z roku 2003 ukázala, že političtí vyjednavači mají větší šanci na úspěch než lidé v ulicích s transparenty v ruce, setkává se vláda s odbory méně než v předchozích letech.
V kapse džín má mobil s číslem personálního šéfa. A kdykoli mu může zavolat, když si někdo ze tří tisíc zaměstnanců kolínské Toyoty něco přeje nebo když ho něco trápí. Po dvou letech u pásu má Klára Bačová (26) o takových věcech přehled. Když ji zánět svalů na ruce způsobený monotónní prací před časem donutil hledat si ve firmě jiný úkol, rozhodla se hájit zájmy kolegů a stala se předsedkyní tříčlenné odborářské buňky. V kolínské fabrice Toyoty je teď právě tou osobou, ke které se upírá zrak ostatních v momentě, když se řekne slovo krize. „Pokud by měla fabrika začít propouštět, budu bojovat za každého zaměstnance,“ říká malá dlouhovlasá blondýnka odhodlaně.
Aniž to tuší, reprezentuje dnes jednu tvář českých odborů, mohutné a vlivné organizace, která nedávno hrozbou generální stávky přitiskla ke zdi vládu a vydobyla historické vítězství – ve vějíři zdejších výdajů státního rozpočtu zůstaly stravenky. Zatímco nejvyšší odboroví funkcionáři vymýšlejí masové demonstrace síly a při spatření mikrofonu spustí jednotvárným hlasem přednášku o historické solidaritě dělníků, terénní bossové jako Klára Bačová řeší osobní spory, stížnosti, přesčasy a vůbec kvalitu zdejšího pracovního prostředí. A stávají se také symbolem naděje – alespoň teď, v dobách přicházející krize mnohem častěji než dřív.
Nedivte se, prosím
Na rohu stolu skromně…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
