Vstříc publiku
Berlinale je rozkročeno mezi respektem k byznysu a ke zvědavým lidem, které nebaví sériová nabídka dnešních kin. Takhle vypadá Berlinale dvacet let poté, co padl hlavní důvod jeho existence: zeď, která ze západní části města udělala nejbohatší ghetto v dějinách civilizace.
Krásná Michelle Pfeifferová s odhalenými rameny v roli pařížské kurtizány, Kate Winsletová v provokativní úloze bývalé strážné v Osvětimi, Tilda Swintonová s extravagantním účesem coby předsedkyně letošní poroty. Červený koberec, úsměvy, blesky fotografů. Takhle vypadal festival minulý týden v médiích. Jenže třpytivé filmové Berlinale je virtuální Potěmkinova vesnice. Skutečnost je jiná a mnohem sympatičtější.
Ukázalo se třeba, že globální krize má i své pozitivní stránky. Pořadatelé se chovají odpovědně k veřejným penězům: méně hvězd, méně reklamy, více prostoru pro diváky, kteří v Berlíně žijí. Hlavní soutěž se sice skládá hlavně z mainstreamových filmů a jde v ní o hvězdy a slavná jména. Tedy o tisk a přízeň sponzorů. Ale vedení přehlídky už ví, že čtyři tisíce novinářů ani gigantický evropský filmový trh nestačí, aby se Berlinale přiblížilo Cannes, kam míří nejdůležitější produkce roku. Zato tu během let dorostlo nové publikum a festival mu rok od roku víc vychází vstříc.
Veteráni, mládí a cizinec
V metropoli, kam se stěhují intelektuálové a umělci ze všech koutů světa a kde se pětatřicet procent dětí rodí imigrantům, každý hledá „to své“. Poslední produkci z Afriky či Íránu, politické filmové eseje, klasické staré filmy a snímky proděti. Můžete si tu vybrat mezi 70mm velkofilmy ve východoberlínském kině International…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
