Kdo by to byl do něj řekl: nejdříve dlouho vůbec nic nenasvědčovalo tomu, čím jednou bude; prvních patnáct let života prožil v rodném valašském Brumově jako indián. Otevřelo mu to víc než jen svět klukovských dobrodružství. Být indiánem pro něho znamenalo vstoupit do světa vážně zachovávaných rituálů a pravidel mnohem komplikovanějších, než jsou ta obvyklá klukovská: plynula z řádu přírody i z činnosti předchozích generací. Vášeň zachovávat pravidla, kterou v sobě Vaculík tehdy objevil, nesnižovalo dokonce ani to, že nikdo další už je tak vážně nebral. "Svoláte partu kluků a můžete se vsadit, že přes všechny sliby pokaždé aspoň dva nepřijdou. Nebo se nadšeně do něčeho pustí a nevydrží. Nebo jim hra začne z ničeho nic připadat směšná. Indián vydržel ležet tři hodiny nehnutě za křovím! Všichni jsme tím byli nadšeni, já byl náčelník indiánů, tak jsem to zkusil, ale po mně už nikdo.“ V dospělosti se tyto zkušenosti hodily, už ho nic nepřekvapilo.
Logika dvacetiletého
Dětství skončilo odchodem do zlínského Baťova internátu, snění však indiána ani pak neopustilo: představoval si, že po vystudování obchodní školy odjede někam daleko, třeba nakupovat kaučuk na Borneo. U Bati si na celý život osvojil úctu k poctivé a dobře zorganizované práci, zároveň však zatoužil Baťův pracovní dril zhumanizovat - a uvěřil, že by se to mohlo podařit v novém, rodícím se…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
