Sekundární život

Zase mě bolí celá řeč, protože jsem četl Halasovu báseň Déšť v listopadu. Silná báseň mi rozhází všechno ustálené, smýkne mnou kamsi do počátku. Až tam, kde se pro celou vezdejší skutečnost teprve musí vynajít nějaké pravé jméno. Courám se podél řeky a myslím na všechno drahé, co tady ještě někde je. Večer u počítače pak úplnou náhodou narazím na pokyny, které studentům literatury na vysoké škole stanovil odborný asistent pro vyhotovení jejich ročníkové práce, spočívající v zamyšlení nad vybraným dílem českého spisovatele. Správně aplikujte citační normu, naplňte stanovený rozsah, řádkování, velikost písma a okraje… A pak výzva „nejprve projít sekundární literaturu a až posléze přistoupit k četbě samotného díla“, neboť „budete při četbě primárního díla vědět, na co se zaměřit“.

Sekundární literatura. Všichni studenti ten pojem dobře znají. Označuje to, co napsali o věci jiní. Nabízí názory, hodnocení a pohled těch druhých – pokud ovšem ten pohled je vskutku jejich a není opět jen výtažkem z nějaké předchozí sekundární literatury. Všichni studenti znají to pokušení nechat se vést tím, co už bylo dříve prohlášeno a posléze uznáno za důležité. To zlé a vlezlé pokušení vyměnit námahu svého osobního prociťování za pouhé odcitování. Jenomže tady, v těch sepsaných pravidlech, se jim podobný přístup přímo doporučuje kantorem už v prvním ročníku! Sekundární literatura se tak náhle stává navzdory svému označení čímsi primárním a…