Dopisy

ŠUMAVA NEUMÍRÁ
RESPEKT 14/2011

Zajímavý rozhovor s profesorem Fantou znovu tvrdě pojmenoval současný spor o bezzásahové oblasti v přírodním parku Šumava – a nejen tam. Upřímně řečeno: návštěvník, který má rád přírodu, lesy, Šumavu, bezzásahovcům nerozumí. Nelze se ubránit pocitu, že v jejich stanovisku jde o nedorozumění. Šumava (a další oblasti) totiž není porostlá „přírodním, přirozeným“ lesem, nýbrž uměle vypěstovanými smrkovými plantážemi. Jde o známé monokultury se stromy vyrostlými v zápoji s vysokými rovnými kmeny. Takto utvářený les poskytuje ideální dřevo pro technické využití – proto byl „vynalezen“.

Jenže: jako každá plantáž vyžaduje monokultura intenzivní péči a ochranu. Nemá přirozenou odolnost proti škůdcům, jejím nejhorším nepřítelem je kůrovec, se kterým je nezbytné tvrdě bojovat a ohniska nákazy nekompromisně likvidovat, jinak se – rovněž nekompromisně – rozšíří.

Jak to proběhne dál? Mrtvé smrky si nejprve dost dlouho ponechají suché jehličí, pak zcela olysají, teprve po delší době padnou a vytvoří velkoplošnou změť zteřelého dřeva. Opravdu takto získáme optimální podmínky pro vznik zdravého přirozeného lesa? Vznikne zde vůbec? Která generace se ho dožije? Zdá se, že pro některé zelené, i pro ty odborně fundované, žádné námitky neplatí. Bezzásahovost je základním článkem víry, nezpochybnitelným tabu. Škoda těch šumavských lesů! Fanděme raději panu Stráskému.

Jan Kamenický, Praha

NAHÁ LEJLA S BEZDOMOVCEM
RESPEKT 6/2011

Jakožto člen správní rady Nadace Terezy Maxové dětem jsem si přečetl názor pana Třešňáka se smíšenými pocity. Oceňuji, že se autor dotkl tématu, které je naší národní ostudou – Česká republika si v rámci Evropy drží neslavné prvenství v počtu dětí, které byly odebrány svým rodinám. Pan Třešňák tento problém správně popisuje – v naší zemi neexistuje systematická a dlouhodobá koncepce pro řešení této ostudné záležitosti.

Avšak jakkoli jsou záměry autora článku ušlechtilé, jeho kritika ničemu nepomáhá. Obecně konstatovat, že z ústavu vycházejí psychicky a sociálně deprivovaní lidé, je nejen projevem neinformovanosti, ale též předpojatosti. Napadat umělce, kteří si na rozdíl od mnoha jiných lidí našli čas, aby pomohli těm méně šťastným, je prostě nefér. Stejně jako náznaky, že darováním peněz na provoz kojeneckého ústavu v Krči veřejnost jen podporuje současný stav.

Nadace Terezy Maxové dětem pomáhá kojeneckému ústavu v Krči již řadu let, a to finančně i materiálně. Ale ani taková pomoc nemůže nikdy stačit. Děti z krčského ústavu i jiných obdobných zařízení potřebují také pomoc ostatních. Dokud tato země radikálně nezmění svůj přístup tak, aby namísto odebírání dětí z jejich rodin podporovala celistvost rodin, pak se opuštěné nebo rodinám odebrané děti budou muset starat samy o sebe a účastnit se někdy možná méně vkusných akcí, aby si alespoň nějak zajistily místo, které mohou nazývat svým domovem.

Daniel J. Rosický

V DOBRÉ SPOLEČNOSTI
RESPEKT 11/2011

Rád bych poděkoval za objektivní článek o vztahu mezi režimem Muammara Kaddáfího a London School of Economics (LSE). Přesto bych rád pár informací uvedl na pravou míru.

V první řadě byl bývalý ředitel LSE Howard Davies požádán o radu při správě libyjských suverénních fondů samotnou britskou vládou. Odmítnutí by způsobilo spíš diplomatický skandál než uznání ze stran legitimních odpůrců libyjského režimu.

Kaddáfího syn Sajf doktorát z LSE nezískal za podezřelých okolností. Ty vyplavaly na povrch teprve před pár týdny a jsou prozatím čirou spekulací. Vzhledem k intelektuální úrovni jeho vystupování v médiích je pravděpodobné, že za něj diplomovou práci napsal někdo jiný. Žádná univerzita však nemá možnost tomuto typu podvodu předejít jinak než čestným prohlášením autora práce. Tak tomu bylo i v případě Kaddáfího syna.

Vedení školy se v mnoha situacích chovalo cynicky, na tom je těžké cokoli obhajovat. Ne ve všem se však LSE zpronevěřila akademickému poslání. Na rozdíl od jiných britských univerzit k penězům z fondu spravovaného Kaddáfího synem získalo podmínku, že budou určeny na výzkum demokratizace v severní Africe. Právě výsledky onoho výzkumu budou v dalších měsících potřeba víc než kdykoli jindy. A to nejen v Libyi.

Aleš Chmelař, předseda LSE SU Politics Society