Karel Hynek Mácha je v tom nevinně. Za svého života byl kritizován pro pochmurnost a nečeskost, přesto právě jeho dílo založilo melicko-metaforický kánon moderní české poezie. Ačkoli ve zpěvně obrazném duchu později vzniklo nemálo silných, ba vrcholných děl, přece jen tento kánon s sebou nesl a stále nese i leckterá omezení a iluze. Vžitý způsob básnění má jistě i své narušitele, nejpozději od dob Skupiny 42 či posléze ve vlně undergroundu. Jeho kořínek je však tuhý. Tím cennější je, když se objeví tvůrce, jehož tvorba se přirozeně pohybuje v odlišných dimenzích, uhání si jakoby nic po docela jiné koleji a vnáší do české tradice něco nového a nečekaného.
Takovým básníkem je Jan J. Novák, letošní třiasedmdesátník, jenž svých dosavadních pět podivuhodných sbírek vydal stranou pozornosti. Řekli bychom: typický outsider. Ale dodejme hned, že outsider šťastný, smířený, přirozeně riskující, dobře si vědomý toho, že jistá okrajovost k jeho způsobu tvorby patří, je jejím kořením, ne-li vůbec jedním z principů nazírání na svět.
Krkolomný breviář
Až nejnovější, pátou Novákovu sbírku, nazvanou Z deníku po Celanovi, zaměřil hledáček širšího zájmu; kniha byla nominována na cenu Magnesia Litera za poezii. Najdeme tu básníkovu poezii v esenciální, hutné a inspirované podobě. Novákovo básnění je své a ničemu se nepodobá. A může to být docela šok: &„…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
