Proč byste měli číst Kafku, než promarníte svůj život

Vlastní prozaické dílo tvoří rozhodně menší část z textů, které po sobě Franz Kafka zanechal, a obsáhlá korespondence i deníky tak umožňují donekonečna rekonstruovat Kafku člověka. Druhý aspekt případu Kafka ovšem stále ještě tkví v jeho image, kterou mu s obratností literárního agenta vytvořil Max Brod. Image neurotika, jemuž tolik slušela magická Praha a který se svým způsobem nakonec stal ikonou středoevropské pochmurné exotiky, za níž přijíždějí turisté z nepochybně veselejších částí světa.

Tyto okolnosti stojí za zbytnělým obrazem autora, jehož podivuhodné dílo je často předmětem zkoumání, které se ale často omezuje jen na hledání faktografických souvislostí s autorovými deníky a korespondencí. To se děje mimo jiné také velkým přičiněním mnohých kafkologů, kteří se dodnes noří do bohaté osobní literární pozůstalosti a s pozitivistickou vervou neváhají vydávat monografie zabývající se Kafkovými příbuznými z druhého či třetího kolena. Snad je na vině celého kafkovského humbuku i povaha Kafkova díla, jež má ambivalentní podstatu nutící čtenáře tápat v nejasném terénu prostupující se fikce a reality, účastnit se sporů stejně absurdních jako povědomých, aby čtenář nakonec ve smíchu či zděšení odhalil především sám sebe.

I proto snad kolem Kafkových vizí postupně vyrostla ohrádka z interpretačních berliček vyrobených z jeho staromládenectví, židovství, nemoci apod. Na konci zůstává konstrukt pochmurného proroka, nepochopeného mučedníka tvorby, kterému nikdo ve své době nerozuměl, až dnes, kdy si konečně každý může pořídit nějakou tu kafkovskou relikvii.

Jedním z těch, kdo má ambici zastavit přítrž ,,mýtu K“, je britský spisovatel a scenárista James Hawes (51) svou knihou Proč byste měli číst Kafku, než promarníte svůj život.Jistá míra sugesce obsažená v této větičce předjímá vlastní styl i badatelský přístup autora.

Vytloukání mýtů mýty

Hawes knihu koncipuje jako údernou polemiku s jednotlivými položkami ze seznamu kafkovských mýtů. Jak už bývá v povaze mýtu, těžko lze ukázat prstem na jeho autora či původce. Přesto není zcela jisté, zda lze směšovat průvodcovskou fantazii s akademiky a životopisci a nepřímo tak označit dosavadní kafkovskou literaturu za omílání nesmyslů.

Zdánlivou šokantnost své knihy navíc Hawes hned v úvodu nafukuje až do komických rozměrů teleshopingovými formulacemi typu ,,dílo žádného jiného spisovatele“ a ,,nikdy v dějinách literární vědy“. Zdání vědeckosti rozhodně nezachraňuje ani snaha uvádět vše v dobový kontext, k naší smůle ovšem primárně pro víceméně nezasvěceného britského či amerického čtenáře. Shledáme tak tedy, že za rovnocennost češtiny a němčiny vděčíme ,,politické korektnosti“ nově vyhlášené z Vídně či že Praha je v dobách míru oblíbeným turistickým cílem.

Kromě těchto úsměvných drobností se ale Hawes svým povšechným, až zavádějícím podáním dopouští dezinterpretací, když dělnickou pojišťovnu, v níž Kafka pracoval, označuje za bezmála protekční teplé místečko ve státním podniku a česko-německé soužití objasní schématem českých služek, jež jsou k mání pro příslušníky německé ,,vládnoucí kasty“, což neváhá vztáhnout k současné pověsti Prahy, která je stále plná ,,chudých a svolných děvčat“. Hawesova kniha tímto naznačuje svůj poněkud fabulačně uvolněný přístup k faktům, jenž se podřizuje autorově touze až po jakési plakátové srozumitelnosti.

Vidět je to také na využívání poznámkového aparátu, který povětšinou poskytne další prostor pro vlastní aforismus či domněnku, nikoli pro uvádění zdrojů citací a pramenů či jejich komentářů. Nakonec literatura, s níž autor pracuje, sestává pouze z několika málo položek, z nichž se nejčastěji vrací k monografii Franz Kafka. Věčný syn, „největšího životopisce našeho hrdiny“ – Petera-Andrého Alta. Nedostatek formulační preciznosti, faktografické poctivosti a především interpretační soudnosti slouží jako ideální odrazový můstek pro hlavní vědecký objev titulu – i Kafka měl doma schovanou pornografii! Následné pitvání jeho vztahů se ženami (s kým šlo či nešlo o sex) a případné dovozování erotických výstřelků má jistojistě zásadní význam pro četbu Kafkova díla. Autor nám bohužel neobjasní jaký.

Zatímco v rovině intimní autor dovede, řekněme z mála, uplést bič, v líčení toho, jak byl Kafka uznávaným literátem již ve své době, si dokonce protiřečí. Na jedné straně operuje výskytem pochvalných recenzí a literární cenou, na druhé straně si jakoby nevšímá evidentních klientelistických vazeb v uzavřené komunitě literárních spřízněnců. Problematické je i vyvracení niterných mýtů typu, zda se Kafka bál, či nebál svého otce. Lidská psychika, to jsou tekuté písky, jež se mění a přelévají v souvislosti s mnoha okolnostmi našeho života. Hledat nějaké konstanty a následně o ně opírat něčí „definitivní podobu“ je doslova pošetilé. Navíc otázka nijak nesouvisí ani například s Dopisem otci. Že se snad většina dětí se otce bojí a většina z nich z toho vyroste, neznamená, že si v dospělosti nejsou schopny tuto emoci vybavit, utahovat si z ní či o ní napsat umělecké dílo.

Kafkovský cirkus

Když se po přečtení knihy vrátíme na počáteční Hawesův efektní soupis omylů o Kafkovi, nezbývá než si připustit, že se naplnila původní předtucha – o nesmyslnosti některých mýtů jste byli přesvědčeni vždy (Kafka předpověděl holokaust), jiné jste možná ani neslyšeli (Kafkovo dílo spálili nacisté), další vám připadaly vždy trochu bezpředmětné (bál se otce), následující ani autor vyvrátit nemůže (Kafka opravdu léta bojoval s tuberkulózou, na niž zemřel), jindy si pouze protiřečí (Kafka a jeho literární sláva).

Touto knihou tak přibyla další výkladová berlička, s níž lze úspěšně kroužit kolem Kafkova díla, aniž byste jej skutečně četli. Rozhodně se nejedná o zlom v kafkologické literatuře, tak kromě autora knihu chápe asi málokdo, dokonce ani samo solidní nakladatelství, neboť to by ji vybavilo fundovaným doslovem s případnou zmínkou o zásadní literatuře k tématu v češtině. Hluboký smysl této knihy spočívá pouze v přiživení se na cirkusu Kafka. A pokud se toužíte proti tomuto cirkusu očkovat, přečtěte si raději Kastrující stín svatého Garty od Milana Kundery.To lze doporučit i autorovi, aby nemarnil svůj život objevováním Ameriky. Náš hrdina, jak Hawes Kafku neustále označuje, vlastně hrdinou opravdu je, smutným hrdinou voyeursky velkohubého pseudovědeckého portrétu.

Autorka je literární kritička

James Hawes: Proč byste měli číst Kafku, než promarníte svůj život

Přeložila Veronika Schelleová, Host, 320 stran