Ústavní soud zrušil zákaz sezení mimo lavičky

Ústavní soud zrušil části vyhlášky Litvínova a Varnsdorfu, které zakazovaly sedět na veřejných prostranstvích jinde než na lavičkách. Návrh podala ombudsmanka Anna Šabatová. Sezení podle soudu samo o sobě nenarušuje veřejný pořádek. Sice může být takzvaným předpolím pro páchání přestupku, ale není to výlučná činnost, čímž se ztrácí míra společenské škodlivosti, která by mohla legitimizovat povýšení přípravného jednání na dokonaný přestupek, uvedl soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk. Varnsdorf svou vyhlášku vydal v roce 2012, Litvínov totožnou o rok později. Zakazovaly sedět jinde než na zařízeních k tomu určených, tedy na schodech, obrubnících či zídkách. U příležitosti rozhodnutí soudu otevíráme následující text:

…

„Konečně je tady čisto,“ říká spokojeně Jan Slíva. „Ještě před dvěma lety to ale byla hrůza. Když naší obcí někdo projížděl, musel si myslet, že u nás bydlí samí nepřizpůsobiví.“

Onou čistotou má starosta západočeské obce Rotava na mysli fakt, že na ulicích v centru ani na rozlehlých travnatých plochách mezi domy nikdo nesedí. Sezení – s výjimkou tří laviček – je tu totiž zakázáno.

Zatímco mnohá česká města se v duchu doby pokoušejí svým lidem co nejvíc zpříjemnit pobyt ve veřejném prostoru, malá obec nedaleko Sokolova se vydala opačně. Kdo se tady usadí na obrubníku, schodech či na dece na trávě, dostane pokutu. A stejně tak se nikdo z místních nesmí opřít o zábradlí, vytáhnout si před dům gril nebo dětem na trávě napustit bazének. Nejsme přitom v žádném totalitním skanzenu: v Rotavě se zrodil horký trend, který se zájmem kopírují další obce.

Něco s tím udělat

Rozsah problému, jemuž musel starosta Jan Slíva (ODS) před dvěma lety čelit, si zpětně můžeme jen domýšlet. Centrum města v podhůří Krušných hor, postaveného z velké části v 50. letech, tvoří jedna dlouhá ulice lemovaná paneláky. Jsou tu levné byty, do nichž se stěhují sociálně slabší obyvatelé z velkých měst chudého a vykořeněného regionu; část nových sousedů tvoří Romové. Nezaměstnaní si dlouhou chvíli rádi krátili na betonových pláccích před paneláky. „Měli jsme na ně řadu stížností. Kdo se chtěl po noční směně vyspat, nemohl kvůli hluku pod oknem. Zůstávaly po nich odpadky, a když chtěl starší člověk projít do svého domu, nechtěli mu povaleči uvolnit cestu a ještě mu nadávali,“ popisuje nedávnou situaci Jan Slíva. „Lidé se jich báli a vypadalo to tady hrozně.“

Zběžná anketa mezi domorodci vykresluje méně dramatický obrázek. „Problémy s lidmi venku jsem neměla, opilí nebyli,“ kroutí hlavou starší paní Ludmila, která bydlí naproti jednomu z údajně nejhorších paneláků. „Prostě si vytáhli před dům stolek, normálně se bavili a pak šli domů.“

I starosta potvrzuje, že alkohol nebýval v případě klábosících hloučků problém a nikdy tu nedošlo k napadení nebo jinému trestnému činu. Nejhorší epizoda prý nastala, když jednou sedící skupinka nejevila ochotu uvolnit průchod lékařům ze záchranky a sprostě nadávala manželce ošetřovaného muže. Ve srovnání s konflikty v jiných městech v pohraničí nic dramatického, pro starostu ale rotavský pouliční život představoval příliš velké sousto. „Bylo potřeba s tím něco udělat,“ shrnuje Slíva. 

Ještě před pár lety by mnoho šancí neměl. Ústavní soud, který posuzuje obecní vyhlášky – v případě, že se nezdají ministerstvu vnitra, které je kontroluje –, držel fantazii starostů dlouho zkrátka a vyhlášky omezující osobní či podnikatelské aktivity v obcích zamítal. Nedůvěra soudců vůči divokým nápadům samosprávy ustoupila až v roce 2007. Soud tehdy usoudil, že obce jsou už „dospělé“, a změnil přístup. Precedentní rozsudky povolily městům zakázat třeba „postávání s lahví otevřeného alkoholu“ (Jeseník), regulovat hazard (Chrastava) nebo prostituci (Cheb).

Starosta Rotavy Jan Slíva se příležitosti zjednat pořádek ve své obci chopil v roce 2010. Zastupitelé na jeho návrh zakázali v centrální části města posedávání ve veřejném prostoru. A letos vyhlášku ještě zpřísnili – o „veřejný majetek“ je zakázáno se i opírat. Z pohledu teorie moderního města jde takřka o čítankový krok špatným směrem: možnost strávit víc času v ulicích zvyšuje přitažlivost i bezpečnost místa a obyvatelé díky tomu dostávají šanci se poznávat a rozpustit vzájemné předsudky.

V místech s vysokou nezaměstnaností a sociálními problémy se ale takhle neuvažuje. Možnost uklidit stranou pár desítek lidí, kteří obtěžují okolí, je lákavá. Podobnou vyhlášku přijala už také obec Postoloprty a právě tento týden začíná jednání o návrhu zatím vůbec nejpřísnější takové normy z Horního Slavkova na Sokolovsku. „Starostové mají o naše zkušenosti zájem,“ potvrzuje starosta Slíva, „už mě oslovili čtyři.“

31A_jaros_R35_2011_s.jpgKonec grilování v Rotavě

Josef Srp prochází hlavní rotavskou ulicí a sleduje, jak se lidé před jeho uniformou způsobně zvedají. „Zajdu k takovému člověku a upozorním ho, že sezení na palisádě je zakázáno,“ vysvětluje služební postup městský policista. Napoprvé hříšníkům domlouvá, pokuty rozdává až podruhé. Spolu s kolegy už jich dal několik tisíc, v rozmezí od 50 korun za jedno zakázané sezení až do výjimečných dvou tisíc. Dnes pochůzkář Srp moc práce nemá, před paneláky nikdo nesedí a nikde nejsou vidět žádné hloučky. „Je to čím dál lepší,“ pochvaluje si strážník.

Třiasedmdesátiletá Irena Fričová už tak spokojená není. I když dnes má štěstí – cestou z nákupu našla volné místo na lavičce. V Rotavě to rozhodně není snadné. Obec před přijetím vyhlášky lavičky zrušila, aby „nepřizpůsobiví“ neměli kde sedět. Nejsou ani na autobusových zastávkách, pro tři tisíce lidí žijících v centru zbyly všeho všudy tři. „Většinou jsou obsazené,“ říká stará žena s nákupními taškami. „Jednou jsem si potřebovala odpočinout, tak jsem si sedla tady na ten beton, ale za chvíli přišel policajt. Že prý příště dostanu pokutu.“

Vyhláška místní opravdu zkrotila. Je srpnové poledne, teploměr šplhá ke třicítce, ale rozlehlé plochy mezi paneláky s krásně střiženou trávou jsou opuštěné. „Nemůžete nic,“ říká naštvaně z okna paneláku Ludmila Sedlmajerová, která v Rotavě žije už půl století. „Vypít si kafe na židli před domem, položit mimino na trávu na deku, nic. Dřív se to běžně dělalo, dneska ale přijdou policajti.“
Její soused z rodinného domu se dostal do problémů, když plastovou skluzavku ze své zahrady přenesl na veřejný trávník, aby si na ní mohly hrát i ostatní děti z ulice; na příkaz městské policie musela zpátky za plot. Dalšího starousedlíka zase zastavila hlídka, když si chtěl s rodinou opéct buřty v nedalekém lesoparku na ohništi využívaném bez námitek města dlouhá léta – vyhláška zapovídá i grilování.

Po krátké prohlídce působí Rotava jako město z románu George Orwella. Starosta Slíva však nemá o zvolené míře represe pochybnosti. „Vím, že omezuje i slušné lidi. Ale kdo chce sedět před domem, může si požádat město o výjimku, pokud zaručí, že po sobě uklidí,“ vysvětluje. A kolik takových výjimek už udělili? „Rozhodli jsme se, že v prvním roce platnosti vyhlášky žádné dávat nebudeme.“

Návštěvníka západních Čech proto začne velmi brzy pronásledovat otázka, jestli zdejší přístup neodporuje základním lidským právům. Jasnou odpověď není snadné zjistit. Starosta Jan Slíva patří k těm prozíravějším, kteří si před schválením vyhlášky nejprve nechali udělat právní posudky a text předjednali s ministerstvem vnitra, jež po několika úpravách rotavskou aktivitu posvětilo.

Souhlas tohoto úřadu je přitom klíčový. Pouze Kubiceho ministerstvo má možnost poslat jakoukoli vyhlášku na posouzení k Ústavnímu soudu. Druhá cesta, jak normu přezkoumat, je mnohem složitější – konkrétní provinilec pokutovaný za sezení na schodech by se musel odvolat a postupně prosoudit až k nejvyšší instanci. „Podobný případ aktuálně neřešíme, takže vám mohu říct jen svůj osobní názor, opřený o znalost dosavadní judikatury,“ říká vedoucí analytického odboru Ústavního soudu Ivo Pospíšil. „Omezení je oprávněné, jen pokud se týká jasně vymezené části, a ne celého nebo většiny města. A jen pokud obec prokáže, že tu vzniká předpolí pro opravdu výrazné narušovaní veřejného pořádku.“ Dodejme, že zákaz sezení platí v Rotavě pro oblast, kde žije 80 % obyvatel a nebyly tu problémy s alkoholem ani kriminalitou.

O vyhlášce má pochybnosti i přední expert na správní právo Stanislav Kadečka z brněnské Masarykovy univerzity. „Většinou se vyhlášky vztahují na pití alkoholu, prostituci, hazard, plivání na zem nebo třeba odhazování žvýkaček. V tomhle případě bych zkoumal, jestli vyhláška nemíří skrytě proti nějaké skupině obyvatel.“

Přiměřeně

Míra, Jirka, Černej a Hrodís jsou viditelně zaskočení. „Co by chtěli, nikomu neubližujeme, bordel neděláme,“ zlobí se bezdomovci usazení na trávě kousek od supermarketu v Horním Slavkově. Ve městě vzdáleném 35 kilometrů od Rotavy jich žije zhruba desítka a na člověka, který zná pražské bezdomovecké „ultras“, působí jako slušňáci. Popíjejí krabicové víno, žebrají před obchodem peníze a občas pokřiknou na kolemjdoucí. Město na ně zatím dostalo jedinou anonymní stížnost – mluvili prý sprostě kus od dětského hřiště, kde k nevůli místních maminek rádi sedávají.

Radnici však tahle parta nedá spát. Tajemník městského úřadu Martin Stark má na stole čerstvý přehled denních zpráv a ze dvou má opravdu radost. Poslankyně ODS Ivana Řápková,která proslula coby starostka Chomutova pronásledováním tamních Romů, chce navrhnout, aby pokuty za přestupky směly být strhávány nezaměstnaným z dosud nedotknutelného životního minima a aby obce směly vyhostit ze svého území notorické narušitele veřejného pořádku, kteří tu nemají trvalé bydliště. „Přesně tohle by nám pomohlo,“ přikyvuje tajemník.

Město se ale rozhodlo nečekat na Řápkovou a přitvrdilo proti bezdomovcům samo. „Zatím je to jen návrh, o kterém chceme jednat s ministerstvem vnitra,“ ukazuje tajemník text chystané vyhlášky. V českém prostředí je zatím nejtvrdší. Zakazuje sezení, stání, ležení a opírání se o zábradlí, koše a obrubníky a pobyt na trávníku ve čtyřech zónách města: zahrnují dvě hlavní náměstí, autobusové nádraží se supermarketem a sídliště. Na otázku, jestli opírání o zábradlí nepatří k přirozenému projevu čekání na autobus, tajemník naznačuje, že vyhláška nebude tak úplně pro každého. „Policie bude samozřejmě hledat přiměřenost, proti komu tenhle předpis aplikovat.,“ říká tajemník Stark a ztišeným hlasem dodává: „Je zaměřen hlavně na dvě skupiny obyvatel – na bezdomovce a na cikány.“

Ještě zajímavější je totiž druhá část návrhu, jež po rotavském vzoru zapovídá v celém městě vynášení židlí, laviček nebo dek na veřejné prostranství, „neboť se jedná o činnost, která by mohla být v rozporu s dobrými mravy“. Bližší zkoumání ukazuje, že posedávání před domem v celém šestitisícovém Horním Slavkově s širokými ulicemi mají v oblibě obyvatelé pouhých dvou domů na různých koncích města – Romové.

Město se na ně zlobí, protože po nich muselo z chodníku odklízet dvě zmoklá křesla a gauč, které si vynesli před dům a nechali je tam. Takhle tvrdou normu přitom volí Horní Slavkov kvůli lidem, s nimiž jinak nemá potíže. Na vysedávající Romy si nikdo nestěžoval, nepáchají žádnou kriminalitu. „Nečekali jsme v tomto případě na podnět a preventivně začali jednat sami,“ potvrzuje tajemník.

Je otázka, jestli město uspěje na ministerstvu vnitra, možná svůj návrh bude muset mírnit. Trend svazování veřejného prostoru ale zapouští kořeny v českých obcích a zatím není jasné, kam dojde. Jeden z mála právníků, který je přesvědčený, že vyhlášky porušují zákon, je Michal Čermák z kanceláře ombudsmana. „V zákonu o obcích se píše, že v obci se má dobře žít. Pokud se obyvatelé nemohou setkávat venku a buzerují je policajti, tak to dobrý život není.“

Expert na správní právo Stanislav Kadečka si ale myslí, že řešení bychom neměli čekat od soudců: „Obec je dnes v roli zákonodárce. Lidé si musejí uvědomit, že o tom, jak se jim bude žít, nerozhoduje Ústavní soud, ale volby. Koho si zvolili, toho teď mají.“