Průprava v nihilismu Bohdana Slámy

V propagačních materiálech filmu Čtyři slunce se režisér Bohdan Sláma vyjádřil, že si myslí, že je to jeho dosud nejvtipnější film. Tady je vidět, že vnímání humoru je hodně subjektivní věc. Několik zábavných momentů snímek sice obsahuje, ale lákat na něj jako na komedii by byla klamavá reklama. Slámovo drama totiž působí spíš jako průprava v nihilismu.

Život většiny postav se točí v bludných kruzích, chybná rozhodnutí nepřinášejí vyhlídky na jakékoli zlepšení a provokativně ezoterickou pointu by za happy end mohl označit jen největší optimista. Slámův scénář, v rámci něhož se splétají dohromady osudy sedmi hrdinů, je vystavěný kolem jedné hlavní teze: žijeme v éře dysfunkčních nebo rozpadlých rodin, čímž se jako společnost řítíme do pekel; z dětí z takových svazků totiž vyrůstají citoví deprivanti a absence pevných rodičovských vzorů se skrz výchovu jejich vlastních dětí jen přenese na další generaci.

Jihočeská tíseň

V příběhu jedné takové rodiny z jihočeského městečka se hraje především o osud teenagera Vény (výborný neherec Marek Šácha). Pije, chodí za školu a tahá se s partou nevyzrálého pankáče Jerryho (Jiří Mádl). Vénův otec Jára (Jaroslav Plesl) se marně snaží synovi domlouvat: sám mu moc příkladem nejde, protože sám si spolu s Jerrym balí po večerech jednoho jointa za druhým. Za kouření trávy na záchodě je koneckonců tenhle nedospělý čtyřicátník vyhozen z práce.

Jára zkouší Vénu vychovávat jako kamarád, pevnější mantinely chování mu stanovuje macecha Jana (Aňa Geislerová). Na rozdíl od biologické matky, která synovi jen posílá balíčky s nepadnoucím oblečením, si k ní puberťák vytvoří citovou vazbu, již ona ovšem zničí, když si z nudy a zoufalství nad chcípáckým manželem začne aférku se samolibým Vénovým třídním (Igor Chmela).

Tíseň z dění na plátně posiluje ruční kamera, která vesměs přesvědčivé herecké výkony snímá zejména v interiérech z intimní blízkosti, čímž dodává filmu klaustrofobní atmosféru. Příležitost k rozletu dostává kameraman Diviš Marek jenom ve venkovních lokacích a málokterý český režisér má takový smysl pro poetické vystižení genia loci české krajiny jako Sláma. Autor vyžívající se v estétských dlouhých záběrech a komplikovaných jízdách kamery zkrátka změnil styl. Pokusil se nyní o syrovost a intimitu tak trochu ve stylu nekorunovaných králů sociálního realismu bratrů Dardennů. Tématem jejich filmů, jako je Slib,Rosetta nebo Kluk na kole (ten vstupuje do kin na konci měsíce), je koneckonců podobně jako ve Čtyřech sluncích konfrontace dospívajících hrdinů s pokryteckým a prolhaným světem dospělých.

Jenže zatímco posledně jmenovaný výborný film belgických tvůrců si vystačí s jednoduchým příběhem, který lze bez problémů shrnout do dvou vět, Sláma se utápí ve složitých příběhových konstrukcích, v rámci nichž se téměř každá postava nějak osudově vztahuje k jiné. Proto se mu občas nedaří uhlídat konzistentnost jejich chování a uvěřitelnost jejich motivací. Je to skutečná škoda, protože řada situací ve filmu má skutečnou emotivní sílu.

Když volá Mistr

Napětí ve snímku tvoří střet hodnot mezi Járou a Janou, kteří se nedokážou vyrovnat ani sami se sebou, a spřáteleným párem Karlem (Karel Roden) a Evou (Klára Melíšková). Ten ve filmu zastupuje jejich staromódně moralistickou a stoicky vyrovnanou protiváhu. Hlavně Karel je typickou slámovskou figurou čistého altruistického člověka, který se umanutě drží svého pohledu na svět i přes posměšky okolí. Vcítění do něj ovšem komplikuje fakt, že Karel je, jak to ve filmu zazní, „duchovní člověk“. V reálu ho Roden s mastnými dlouhými vlasy hraje a Sláma zobrazuje jako tichého blázna, jehož chování hraničí s psychiatrickou diagnózou. V jedné zdánlivě nedůležité dějové odbočce požádá Karel v návalu manické ataky Járu, aby se s ním vydal napříč Českem za tajemným Mistrem, který se zdá být výplodem Karlovy nemocné mysli.

Jenže mystický závěr filmu tuhle interpretaci staví na hlavu a není snadné pochopit, co jím autor chtěl říci. Že při životních krizích máme čerpat sílu z kamenů? Že jemné předivo neviditelných souvislostí skryté za závojem naší reality určuje běh našich životů více, než si myslíme? Nebo jenom naznačuje, že písničkář Vladimír Merta je Bůh? Kdo neviděl, neuvěří. Ale nový Slámův film se dá stejně jako ty předchozí přes dílčí výhrady k překombinované zápletce určitě doporučit. Sláma totiž jako jeden z mála českých filmařů opakovaně zkoumá podstatné otázky: například jak se dá žít tak, aby člověk neubližoval a zároveň se za sebe nestyděl.