Černá proti bílé

Režisér Daniel Špinar se při svém třetím hostování v královéhradeckém Klicperově divadle inspiroval pozapomenutou novelou Alexandra Grina Jessie a Morgiana a zároveň jejím jen o málo méně pozapomenutým filmovým zpracováním Juraje Herze z počátku sedmdesátých let. Jakkoli se obě díla v divadelní Morgianě odrážejí, vznikla inscenace, která na filmové i prozaické předloze závisí mnohem volněji, než bývá v podobných případech zvykem. Špinar totiž naplno popustil uzdu zálibě ve stylizovaném, snovém a místy až sebevzhlíživě estetizovaném divadle.

Mezi hororem a groteskou

Původní příběh je nesen přímočarou nenávistí: ošklivá a zlá Morgiana nenávidí svou krásnou a hodnou sestru Claru tak silně, že ji otráví. Vypjatou polaritu však hradecká inscenace citelně oslabuje. Špinar coby autor scénáře i režisér vztah obou sester psychologizuje, relativizuje melodramatickou vyhrocenost dění a vážnost situace příležitostně odlehčuje. V centru pozornosti se ocitá především vražedkyně Morgiana, o to více, že se sama nad sebou i nad svým osudem téměř po shakespearovsku zamýšlí v sérii monologů, umístěných na forbínu, přímo před první řadu diváků.