Nedávno jsem na chalupě četla znovu Povídky malostranské. Neteř Andulka má knihu jako povinnou četbu, neustále ji odkládala, neustále s ní zápolila. Tak jsme si každou povídku přečetly spolu, přidala se dcera Ester. V slunci jsme si povídaly. Co si pod slovy představují ony, jinak vášnivé čtenářky. Proč jim postavy neožívají před očima. Je to jazykem, kterým se nemohou prokousat? Pozorovala jsem je; v tomto věku jsou dívky překrásná stvoření. Ano, jejich jazyk a svět je tak jiný. Nechtějí, aby jim ho předžvýkala společnost. Objevují své světy, ohmatávají ten náš. Ještě nevědí, že vztahy jsou minová pole. Shodly jsme se. Jsou to povídky o tragédiích i štěstí všedního dne. Někam jejich zkušenost nedosáhla. Výběr Nerudy brutálně ignoruje citlivost tohoto věku. Nerudu by člověk měl číst po čtyřicítce. Je snadné být cynický, těžké je být sentimentální. Neústupný. Ironický. Pravdivý.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
