Respekt.cz

Církve to zřejmě mají v kapse

Adam Šůra

Předpokládejme, že lidé v církvích slaví. Zákon o navrácení církevního majetku sice ještě čeká na podpis nevyzpytatelného prezidenta, ale i tak se dá říct, že aspoň z poloviny ho máme v kapse.

Ta první osoba plurálu je namístě. Přijatý zákon totiž není jen vítězstvím církví, ale i právního státu, tedy nás všech. Normě lze jistě ledasco vytknout. Nad výtkami však stojí fakt, že jsme se na začátku 90. let minulého století zavázali církvím majetek vrátit. Tento závazek – jak ostatně shledal i Ústavní soud – jsme potom ostud­­ně dlouhou dobu nenaplňovali. Ostuda teď končí, doufejme.

Přijatý zákon navíc není šitý horkou jehlou. Stojí za ním dlouholeté vyjednávání mezi středo-pravicovými koalicemi, církvemi a židovskou obcí. Připomeňme, že jen pod názvem „církve“ se skrývají různorodá uskupení, která by měla dost důvodů se navzájem nenávidět.

Že se tenhle různorodý spolek dokázal dohodnout na přijatelné normě, svědčí spíš ve prospěch navrácení církevního majetku.

V neprospěch kritiků normy naopak svědčí to, že se buď začali ozývat na poslední chvíli (právě schválený zákon byl přitom v principu hotový už před čtyřmi lety), nenavrhovali žádné promyšlené alternativy (ČSSD spíš jenom nadhazovala nápady – tu jakýsi speciální „církevní fond“ střežený státem, tu daňové odpisy), nebo – až na pár církevních disidentů – nenašli odvahu naplno říct, že onen závazek vrátit církvím majetek je od základu chybný, nic se vracet nemá a ať se církve o sebe postarají samy.

Na rozbíhajícím se navracení církevního majetku je přesto cosi zneklidňujícího. A to rezignace církví vysvětlovat co nejširší veřejnosti, jak s majetkem naloží a k čemu tady vlastně jsou. Od představitelů církví i náboženských společností – čest výjimkám! – už dvacet let slyšíme fňukání, jak je tuzemská agnostická většina vůči nim nechápavá, podezíravá, nepřející, závistivá atd. Není se ale čemu divit, když se zástupci církví nepokoušejí lidem vysvětlit ani tak zásadní operaci, jako je navrácení majetku s hodnotou šplhající se podle některých odhadů ke stovce miliard korun.

Katolíci se s vysvětlováním širší veřejnosti odmítli zdržovat už před čtyřmi lety, když se zákon o církevním majetku oproti očekávání nepodařilo schválit. Evangelíci jsou na tom podobně. Jejich zástupce Daniel Fajfr ve velkém rozhovoru Respektu s představiteli židů, katolíků a evangelíků věnovaném právě vracení církevního majetku řekl, že „je skeptický vůči tomu, že by většinu lidí s odmítavým postojem vůči církvím“ bylo možné přesvědčit.

Nové „první dámy“ Ameriky

Eva Mošpanová

Žena, která se bezprostředně po vítězství Baracka Obamy dostala do centra pozornosti, byla přirozeně Michelle Obamová. Dva dny po volbách se však média dívají i na jiné ženy, které o sobě právem můžou říkat, že jsou také „první“. Zde jsou jejich příběhy.

Tammy Baldwinová drží prvenství hned dvě. Je první ženou zastupující v Senátu stát Wisconsin a zároveň je první političkou, která otevřeně přiznává svoji homosexuální orientaci. „Nekandidovala jsem proto, abych se dostala do historie,“ říká demokratka, jejíž kampaň byla spíš úporným bojem s protikandidátem než bojem za práva homosexuálů. Republikán Tommy Thompson byl totiž od začátku favoritem voleb. Populární senátor to však s kritikou své oponentky poněkud přehnal a pokus obvinit ji z nedostatečně důrazného vystoupení proti Íránu nakonec odhalil jeho vlastní investice do společností, které s Íránem obchodují.

Stejné křestní jméno, ale zcela odlišný příběh má Tammy Duckworthová. Čtyřia­čtyřicetiletá rodačka z thajského Bangkoku je první ženou asijského původu zvolenou do Kongresu za stát Illinois. Mimoto je také válečnou veteránkou a první členkou Kongresu s tělesným postižením. Někdejší pilotka přišla v roce 2004 v Iráku o obě nohy a část ruky po tom, co její vrtulník zasáhla povstalecká raketa. Za svou odvahu získala medaili Purpurové srdce a několik dalších ocenění.

Jak Češi vzali osud do vlastních rukou

Silvie Lauder

Znáte to – pasivita prý patří mezi hlavní rysy českého národa. Hospodská moudrost praví, že je nám tu tak nějak všechno u pr… a útrpně snášíme rozhodnutí jiných, byť by se nám třeba nelíbila.

Obvykle se to dokumentuje na nízké volební účasti, nechuti ozvat se při nejrůznějších situacích atd. Někdy je skepse samozřejmě namístě – Respekt dlouhodobě píše o tom, jaké nadělení nám všem přináší malý počet členů tuzemských politických stran.

Jenže už pár let se děje něco, co tuto typickou vlastnost přesouvá do kategorie národních mýtů. Stále se rozrůstá počet zásadních a průlomových rozsudků soudů či rozhodnutí úřadů, které ze země vydupali jednotlivci. Investovali vlastní čas a finance a pohnuli tak „systémem“. Pár příkladů pro připomenutí:

Novinář Lidových novin Tomáš Němeček donutil Hrad, aby vydal platy vysokých úředníků, což odmítal udělat celé roky, a zřejmě se mu to povede i u dalších institucí. A ještě před ním zařídil zlínský penzista Luděk Maděra klíčový rozsudek, na který se dnes všechny soudy, i ten v Němečkově případě, odvolávají. Pan Maděra totiž dotáhl až k Nejvyššímu správnímu soudu svůj spor se zlínským magistrátem odmítajícím zveřejnit odměny jednoho ze svých úředníků zodpovědného za podivné zakázky města.

Díky vytrvalosti Renaty Komárkové, mladé matky dvou dětí z venkova, si zase všiml problematických sKaret ombudsman a navíc jsme se všichni dověděli, že úředníci hrozí lidem, kteří kartu odmítnou, sebráním státního příspěvku. Na což nemají ze zákona právo. A také díky její občanské umíněnosti dnes víme, že když tento nápad ministerstva práce odmítnete, nic se nestane.

Jaroslav Hlavatý, řidič náklaďáku, zase přetlačil mocnou lékařskou lobby a donutil ji přiznat, že za smrt jeho ženy, která zemřela při porodu v třebíčské nemocnici, mohly chyby lékařů. A soud mu navíc přiznal největší odškodnění, které zatím za vinu lékaře padlo – tři a půl milionu korun.