Kdo se bojí kouzelné pilulky

Umožnila statisícům žen bezstarostné mládí i perspektivu kariéry bez rizika neplánovaného dítěte. Časy se ale mění a české ženy se čím dál víc zabývají také faktem, že vzývaný zázrak s sebou nese těžko odhadnutelná rizika. Reálně hrozí, že zcela rozhodí fungování ženského organismu, a pokud máte opravdu velkou smůlu, může vás i zabít. Generace žen, která kdysi s hormonální antikoncepcí začala, pomalu s jejím užíváním končí. A mladší následovnice už o ní uvažují trochu jinak.

To rozhodnutí zafungovalo jako vstupenka na tobogan. Se všemi pozitivními i negativními pocity, které s sebou taková jízda přináší. Po deseti letech absolutní kontroly se hormony devětadvacetileté Terezy z Prahy projevily se vší silou a přinesly stavy, během nichž si myslela, že její muž bude spát toho večera na chodbě, neodbytnou chuť sníst vše v dosahu a obrovskou chuť na sex. A také rok marného čekání na menstruaci a paniku z otěhotnění.

Tereza si první krabičku s hormonální antikoncepcí odnesla domů z lékárny, když jí bylo sedmnáct. Důvod byl prostý: první vážná známost. Pilulka byla nejjednodušší řešení. Stačilo polknout. Zatímco vztah nevydržel, vztah s pilulkou, jež upravila menstruaci i náladovost typickou pro dny, které jí předcházejí, ano. „Je to, jako když člověk bere antidepresiva. Křivka nálad bez nich lítá nahoru a dolů a pilulka tohle všechno urovná,“ popisuje Tereza, která s hormonální antikoncepcí nakonec prožila třetinu svého dosavadního života. Během této doby se však mnohé změnilo a změnila se i Tereza samotná. Zatímco v sedmnácti se nic takového neřešilo, začala po dvacítce v debatách s přáteli a při čtení nejrůznějších článků čím dál častěji vyvstávat otázka, jestli jsou hormony, které dostává do těla, opravdu tak neškodné. Výběr potvrzených i nepotvrzených rizik hormonální antikoncepce je poměrně široký: ucpané cévy, neplodnost, problémy s játry, rakovina prsu a smrtelně nebezpečná embolie nebo trombóza.

K názoru, že zcela v pořádku pilulka zřejmě není, dospěla několikrát, pořád však vítězila jako nejpohodlnější řešení. K tomu, aby s ní nakonec úplně přestala, ji přiměla touha po dítěti a po tom, aby své tělo dopředu připravila na těhotenství, jak nejlépe může. Po polknutí poslední pilulky se však nestalo doslova nic. Menstruace, která je pro každou ženu signálem, že vše je v pořádku, přišla nejdříve dvakrát a pak až za půl roku. Běžně se takový problém řeší dalšími hormony, což Tereza i její gynekolog v danou chvíli odmítli s tím, že zkusí dát jejímu tělu čas, aby se s problémem vypořádalo samo. Trvalo mu to dohromady rok, během něhož menstruovala pouze čtyřikrát a dostavila se nervozita střídaná strachem z otěhotnění. Tedy něco, co v předchozích deseti letech vůbec nemusela řešit. To vše doplněné o zcela nové pocity z vlastního těla, které nyní mnohem intenzivněji prožívalo všechny fáze menstruačního cyklu, což znamenalo nejen zmíněnou chuť na sex, ale také bolesti a těžko zvládnutelné výkyvy nálad.

Spoustu žen by tohle všechno mohlo vyděsit dostatečně na to, aby se rychle vrátily k užívání hormonů. Terezu to ale znepokojilo zcela jiným způsobem. „Jestli mě to takhle změnilo tam, kde jsem si toho všimla, co to udělalo tam, kde jsem si ničeho nemohla všimnout?“ ptá se. A i když má kamarádky, které nikdy neměly s užíváním ani vysazením antikoncepce žádné potíže, pro ni samotnou je tímto věc vyřešena. „Nelíbí se mi, co to udělalo s mým tělem,“ říká Tereza. Nemá sice v ruce žádný důkaz, že by deset let užívání hormonální antikoncepce její tělo nějak poškodilo, její vlastní pocity však mluví zcela jasně. „Prostě už ne. I za cenu toho, že bychom druhé dítě měli mnohem dřív, než bychom chtěli.“

Něco se děje

Popsat, jak přesně se v Česku mění názor na hormonální antikoncepci, není vůbec snadné. Jisté však je, že dnes pravděpodobně nenarazíte na skupinu žen kolem pětadvacítky, která by vesele polykala pilulky a radovala se z kariéry bez rizika otěhotnění. Spíše najdete ženy, jež o tom celém hodně pochybují.

„Zcela určitě se to mění. Pokud to neukázala čísla doposud, objeví se to v těch letošních,“ odhaduje perspektivy zřejmě nejznámější kritička hormonální antikoncepce v Česku, gynekoložka Helena Máslová. Názory podle ní mění jak pacientky, tak zejména mladší lékaři. Počty uživatelek hormonální antikoncepce, kterými disponuje Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR, dávají pochybám za pravdu. Od roku 2007, kdy dosáhlo užívání hormonální antikoncepce v Česku po letech neustálého stoupání absolutního vrcholu (48,1 procenta žen v plodném věku), už pouze klesá a poslední údaje z roku 2012 ukazují, že hormonální antikoncepci zde užívalo už „jen“ 44,8 procenta žen. Gynekolog Petr Křepelka, který se pilulkám věnuje už léta a loni vydal knihu s názvem Hormonální antikoncepce, upozorňuje na to, že toto číslo je pořád vyšší než v jiných evropských zemích. Třeba ve Španělsku podle dat z roku 2013 užívá pilulku 17,2 procenta žen a ve Velké Británii 28 procent žen.

Petr Křepelka je ale v interpretaci klesajících českých čísel mnohem opatrnější než jeho kolegyně. „Vyžadovalo by hlubší analýzu, zda se na poklesu podílí vyšší obliba nitroděložní antikoncepce, či lepší dostupnost sterilizace,“ říká. Je pravda, že užívání nitroděložního tělíska od roku 2007 stouplo – avšak o pouhé čtyři desetiny procenta (s menšími výkyvy se použití nitroděložních tělísek pohybuje kolem šesti procent žen v plodném věku už od roku 2001). Sterilizaci umožňuje od roku 2012 zákon i lidem bez jakéhokoli zdravotního důvodu starším 21 let. Podle oficiálních statistik podstoupilo sterilizaci v Česku celkem 3532 žen v roce 2011 a 3549 žen v roce 2012 (čísla za rok 2013 ještě nejsou zpracována).

Pár procent poklesu samozřejmě není možné přeceňovat. Mohou ale každopádně naznačovat ještě dvě věci – buď, že od hormonální antikoncepce upouštějí její dlouholeté uživatelky, nebo že ženy, kterým skončil reprodukční věk a ze statistiky vypadávají, nahrazují mladé dívky s odlišnými názory. Naznačuje to letmý rozhovor s patnáctiletými dívkami z jednoho pražského gymnázia. Jejich informace jsou nesourodé a útržkovité zlomky toho, co kdesi zaslechly nebo přečetly, ale zaznívají v nich jasné obavy z toho, že hormonální antikoncepce „rozhazuje“ rovnováhu těla a že nikdo neví, co tisíce tun vyloučených umělých hormonů dělají se životním prostředím (řečeno jazykem patnáctiletého děvčete: v novinách psali, že kvůli nim ryby mění pohlaví).

Zatímco pro jejich matky znamenala v devadesátých letech hormonální antikoncepce zázrak, dcery mají mnohem lepší přístup k širokému spektru informací. Od webových stránek jako Antikoncepce.cz, kterou provozuje farmaceutická společnost Bayer a očekávatelně pilulky propaguje jako zcela bezpečnou záležitost, přes portály, jež stojí na opačné straně, až po příspěvky v médiích, v nichž jednou najdete seznam vyvrácených mýtů o rizicích hormonální antikoncepce a jindy si přečtete autentický příběh ženy, kterou antikoncepce málem zabila. To, jak s tím vším naloží, závisí na věku, vzdělání, rodině, současném rozpoložení a dalších záležitostech, které ženu na prahu sexuální zralosti ovlivňují. Není jich zrovna málo.

Takhle už ne

První menstruace vás někdy po dvanáctém roce vrhne do světa žen a jejich problémů. Ženou však ještě ani zdaleka nejste. Pochopitelně, na krátkou dobu to znamená exkluzivní členství v klubu dospělých, kdy můžete za dveřmi holčičích toalet hrdě hlásit, že už jste „to“ dostala, a se životní zkušeností starého šamana říci kamarádkám, pro které to ještě neplatí, že nemá smysl se tím zabývat: pochopí to, až to přijde. Také se můžete jednou měsíčně omluvit z tělocviku ze „ženských důvodů“. Tedy něčeho, před čím rychle couvne i nejpřísnější tělocvikář na světě a nebude chtít slyšet ani slovo navíc.

Tím výpočet výhod končí a vy velmi rychle pochopíte, že menstruace je prostě otrava, kterou budete muset snášet asi tak dalších 35 let. Pokud máte štěstí, zvyknete si rychle a mnoho nevytrpíte. Pokud to štěstí nemáte, strávíte každý měsíc několik hodin v křečích na posteli nebo gauči s pocitem, že byste dokázala rýt nehty do zdi. Z prášku proti bolesti se v tomto životním období stane nejlepší kamarád. Problémem je letní dovolená, kdy týdny strávíte střídavým modlením se a propočítáváním, zda proboha menstruace nevyjde na ten jediný týden v roce (zpravidla vyjde). Nemluvě o tom, jak těžké je poprvé říct svému otci, že na koupaliště teď opravdu nemůžete, a doufat, že mu to nějak dojde (což obvykle není hned). Trvá několik let, než se s tím vším nějak naučíte žít a vytvoříte si svůj vlastní systém náznaků a přijdete třeba na to, že mít jednou do měsíce chuť sníst cokoli ve vaší blízkosti je zcela normální a funguje to jako spolehlivý signál toho, že za den nebo dva „to“ dostanete. Naučíte se přikládat si na podbřišek nahřátý ručník nebo cokoli teplého, co vám zmírní bolesti. A od kamarádek se dozvíte, že citronová šťáva pomáhá mírnit krvácení. Poté co domů váhavě přinesete kilo citronů, přijdete na to, že tahle podivná rada buď opravdu funguje, nebo je alespoň velice účinné placebo. S letní dovolenou vám to pomůže jenom velmi omezeně, nicméně dá se s tím žít. A mezi tím vším se začnou odehrávat začátky vašeho intimního života, které jsou neohrabané i bez toho, aby se k tomu ještě přidala manipulace s kondomem.

A pak vám jednou někdo řekne, že tohohle všeho se snadno zbavíte. Stačí ráno polknout jednu malou pilulku a věci budete mít pod kontrolou. Bolest zmizí a místo ní si budete moci posouvat termín menstruace, jak se vám zlíbí, bez toho, aby vám krvácení kazilo dovolenou. Zlepší se vám pleť a to nejdůležitější nakonec: zmizí strach z toho, že otěhotníte. O tom, jak osvobozující je první sex bez kondomu s pocitem, že teď si můžete vydechnout a naplno si užívat, by se daly psát básně. Pokud totiž existuje něco, z čeho má teenagerka opravdu strach, pak je to právě riziko otěhotnění. Hrozba je zcela zřejmá – nic menšího než to, že si zcela zničíte život. Minimálně to slýcháte okolo sebe.

„Mít tabletku je podobný pocit, jako když uzavřeš pojistku, vyplníš daňové přiznání nebo projdeš preventivní prohlídkou. Prostě věci, které by člověk měl vyřešit,“ popisuje šestadvacetiletá studentka Veronika, jak vnímají dívky před dvacítkou vlastní plodnost: jako problém, který je třeba co nejspolehlivěji eliminovat. Ona sama začala brát hormony v devatenácti po planém těhotenském poplachu. Zkrátka si řekla, že takhle to dál nejde. „Tehdy jsem ještě nepřemýšlela nad tím, co to se mnou udělá po letech a že to není zrovna nejpřirozenější doplněk stravy,“ vzpomíná dnes. S postupujícím věkem se začaly objevovat zprávy o problémech či úmrtích souvisejících s hormonální antikoncepcí a ona sama si začala klást otázky, jestli je to, co polyká, v pořádku. A právě otázky se zdají být dnes dalším vývojovým stupněm, k němuž věkem dospějete.

 Zmatek je docela slušný – na jedné straně již zmíněné zprávy o trombózách a o tom, že na ně můžete zemřít, či že po vysazení hormonů rovnou poputujete na umělé oplodnění a na druhé klid lékařů, kteří vám čas od času řeknou, že vaše obavy jsou naprosto zbytečné. Odlišné názory jsou také na to, jestli je dobré dlouhodobě hormonální antikoncepci užívat, nebo ne a zda způsobuje pozdější zdravotní potíže jako problémy s plodností či těžším porodem, na který není tělo bez let přirozené menstruace dostatečně připravené. To vše stačí na to, aby mladá žena, jež medicíně nerozumí, seděla v čekárně s hlavou plnou problémů.

Jak to funguje

Zmatek okolo hormonální antikoncepce je relativně novým jevem. Na počátku devadesátých let, kdy se pilulka poprvé dostala ve velkém do Československa, řešila tehdejší společnost zcela jiný problém – potraty. „Ve velkých městech je víc potratů než živě narozených dětí,“ popsal Respekt v květnu 1992 to, jak zdejší společností zamávala kombinace zrušení interrupčních komisí, před které se musela až do roku 1986 dostavit každá žena, jež chtěla zákrok podstoupit, a absence jakékoli veřejné diskuse o antikoncepci nebo sexu vůbec. Podle práce socioložek Petry Šalamounové a Gabriely Šamanové o zdejším vývoji úrovně potratovosti končila v roce 1988 uměle vyvolaným potratem téměř polovina všech těhotenství, jinak řečeno na 100 narozených dětí připadalo 97 potratů. Polovina z nich přitom byly matky dvou dětí, které si nepřály mít další. Ženy, jež děti nikdy předtím neměly a rozhodly se koncem osmdesátých let jít na potrat, tvořily jenom 14 procent celkového počtu. Dnes tyto ženy tvoří zhruba polovinu všech, které se rozhodnou zákrok podstoupit.

Do celého tohoto chaosu vplul blyštivý zázrak západního světa: hormonální antikoncepce, která byla a pořád je v porovnání s řadou jiných metod pohodlná a vysoce spolehlivá. Když dnes přes sebe položíte křivku užívání hormonální antikoncepce stoupající neustále nahoru a křivku potratů mířící přesně opačně, vytvoříte písmeno X. V roce 1990 užívala hormonální antikoncepci čtyři procenta žen a počet umělých přerušení těhotenství dosáhl více než 107 tisíc (těch ze zdravotních důvodů nebylo ani deset tisíc). V roce 2000 užívalo hormonální antikoncepci 32 procent žen a počet potratů klesl na necelých 35 tisíc (ze zdravotních důvodů zhruba 6,5 tisíce). Není tedy divu, že si většina lékařů tabletku okamžitě zamilovala a u mnoha z nich trvá tahle láska dodnes.

Ženy na tom byly podobně. To, co okouzlilo téměř polovinu Češek v plodném věku, tedy mezi 15. a 49. rokem, se jmenuje kombinovaná hormonální antikoncepce. Ve většině případů je to pilulka, která v sobě ukrývá několik mikrogramů estrogenu a progestinu a stačí ji polknout jednou denně. Zatímco estrogen známe ze školy jako ženský hormon, progestin je synteticky vyráběný progesteron, jež tělo vylučuje spolu s estrogenem během těhotenství a který v ženském těle zabraňuje uvolnění dalšího vajíčka, jež by mohlo být oplodněno. Tahle látka je známa už od padesátých let, kdy si vědci uvědomili jednoduchý, ale velice důležitý fakt: pokud je tělo savce už jednou gravidní, neotěhotní znovu. A využili ho jako antikoncepci. Počátkem šedesátých let se tak na pulty amerických lékáren dostala první pilulka, jež umožnila ženám naplno studovat a pracovat bez rizika, že nadějné studium překazí těhotenství.

Z té doby zároveň pochází i cyklus, během nějž žena 21 dní užívá pilulku a sedm dní má přestávku na krvácení. Jeho význam je spíše společenský než fyzický a na konci padesátých let se vymyslel hlavně proto, aby se život ženy užívající pilulku co nejvíce podobal přirozenému stavu a ženě, která ji neužívá. V praxi se mu říká pseudomenstruační krvácení a šance, že během sedmi dní pauzy otěhotníte, je mizivá, v těle je totiž hormonů pořád dost. Od devadesátých let prošla pilulka vývojem: nyní obsahuje menší dávky hormonů a zároveň je výběr typů a firem stejně velký jako výběr jogurtů v obchodě. Užívat můžete jednou týdně náplasti, jež se nalepí kdekoli na kůži, vaginální kroužek, který si stačí zavést jednou měsíčně, či ještě lépe implantát, který se pod kůži zavede na tři roky. Gynekolog Tomáš Fait z pražské kliniky Gyn Medico odhaduje, že české ženy mají dnes na výběr asi 80 výrobků (řada z nich jsou v podstatě stejné, jenom mají jinou značku) a volba není často jednoduchá ani pro samotné lékaře. „Vybírá se podle požadavků pacientky, vlastních zkušeností, důvěry ke značce, rad od kolegů, ale také toho, jak se vám líbí to které logo,“ říká Tomáš Fait. Největší váhu má podle něj ale zkušenost. „Pokud to není dobré, necháte to být. Nebudete předepisovat něco, na co si pacientky stěžují,“ říká. To, jestli si lékař bude po večerech číst zahraniční články a sledovat nové informace a případná rizika hormonálních pilulek, závisí zcela na něm. Všichni to samozřejmě nedělají, o pacientkách ani nemluvě.

Ryba a člověk

Lékařka nyní šestadvacetileté Veronice vysadila antikoncepci poté, co se v médiích objevily zprávy, že lék Diane 35 zavinil ve Francii nejméně čtyři úmrtí a dalších 125 zaznamenaných případů výskytu nebezpečných krevních sraženin. Veronika v té době užívala pilulky Chloe, které mají téměř stejné složení. A zatímco Francie loni Diane i všechny její příbuzné zakázala, v Česku se k nim dostanete ještě dnes. I když už ne jako k antikoncepci, ale jako k léku pro těžké případy akné. Veronice lékařka řekla, že pokud by velmi chtěla, je možné u přípravku, u kterého před zvýšením šance na krevní sraženiny varuje i Státní ústav pro kontrolu léčiv, i nadále zůstat. To však Veronika odmítla a teď už několik měsíců hledají vhodnou náhradu, která by jí „sedla“. Tělo totiž ne vždy každý přípravek přijme.

Zprávy o úmrtích mohou leckoho šokovat, na druhé straně ovšem nejsou zas až tak překvapivé. Evropská léková agentura, která má na starosti schvalování léčiv v Unii, ve zprávě z listopadu 2013 píše, že výhody kombinované hormonální antikoncepce převyšují rizika. Jedním dechem však dodává, že ženy, které ji užívají, by měly mít jasné informace a být obeznámeny s riziky včetně prvních příznaků krevních sraženin.

Šance, že k něčemu takovému dojde, byť se jedná o malá čísla, je i šestkrát větší než u žen, jež hormonální antikoncepci neužívají. Evropská léková agentura tuto pravděpodobnost uvádí jako dva případy na deset tisíc žen u těch, které hormonální antikoncepci neberou, a 5–12 případů u jejích uživatelek. Výskyt rakoviny u uživatelek antikoncepce výzkumy střídavě popírají a potvrzují a rovněž se nepodařilo dokázat vliv na neplodnost. Nejznámějším a nejnebezpečnějším rizikem, které s sebou hormonální antikoncepce nese, jsou již několikrát zmiňované krevní sraženiny.

Loni vyvolal u čtenářů Respektu velký ohlas krátký text pražské studentky Hany Sládkové, jež ve 32 letech překonala mozkovou mrtvici, při které jí dočasně ochrnula levá polovina tváře a další měsíce strávila postupným učením se znovu mluvit a chodit. „Nezdálo se to pravděpodobné. Je mi dvaatřicet, nekouřím, cvičím, vážím 50 kilo. Důvodem je hormonální antikoncepce, která zvyšuje srážlivost krve,“ píše Hanka a je třeba dodat, že patří k těm šťastnějším případům. Méně šťastné uživatelky nikdy šanci nic podobného napsat nedostaly.

„To, že hormonální antikoncepce zvyšuje srážlivost krve, víme od první poloviny šedesátých let a od té doby se snažíme to riziko snižovat,“ sděluje Petr Křepelka, podle kterého jsou dnešní léky mnohem bezpečnější než ty před 40 lety. Říci, kolik úmrtí má nyní na svědomí hormonální antikoncepce nebo do jaké míry se na nich podílela, každopádně není možné. Závažná žilní trombóza totiž může mít spoustu příčin: ve hře jsou vrozené mutace, nedostatek pohybu nebo obezita. Místo toho, abychom narazili na jmenný seznam obětí pilulek, máme jen případy náhlých úmrtí mladých zdravých žen, u nichž se zdá, že antikoncepce mohla být rozhodujícím postrčením při pádu ze skály. Loni třeba zemřela na plicní embolii dvaadvacetiletá volejbalistka Anna Honková z Olomouce a na internetu se často skloňovala hormonální antikoncepce. „Kdybyste důkladně vyšetřila všechny uživatelky hormonální antikoncepce, tak byste asi 20 procentům její užívání nedoporučila,“ přiznává Petr Křepelka. Nic podobného se však nedělá – vyšetření jsou příliš nákladná a dokážou zachytit pouze nejčastější mutace, které by ke krevní sraženině nebo embolii mohly vést. Testů se tak většinou dočkají jenom ženy s rodinnou historií, v níž hrají nějakou roli krevní problémy. Jinak se počítá spíše s tím, že šance, že se něco opravdu pokazí, je prostě malá.

Není tedy lepší rada než ta od Evropské lékové agentury: ženy mají být obeznámené s riziky a příznaky trombózy, aby dokázaly okamžitě zpozorovat problém. Neexistuje však žádná statistika, která by říkala, kolik uživatelek dostalo poučení nebo si příznaky samy nastudovaly. Na trhu jsou přitom výrobky, jež by si upozornění zasloužily. Na přelomu roku zveřejnil americký magazín Vanity Fair varovný text o hormonálním vaginálním kroužku NuvaRing. Popisuje příběhy zcela zdravých žen, které pár týdnů po jeho zavedení náhle začaly mít problémy s dýcháním a v řádu hodin či dní skončily na pohotovosti – čtyřiadvacetiletá Američanka Erika na plicní embolii zemřela, tehdy dvaadvacetileté Megan se stejnou diagnózu povedlo přežít jen díky tomu, že se profesionálně věnuje sportu.

Společnost Merck, která vaginální kroužek vyrábí, čelí v současnosti více než tisícovce žalob a podle údajů, jež se v nich uvádějí, existuje od poloviny devadesátých let nejméně deset odlišných studií, které naznačují, že třetí generace progestinu užívaná v NuvaRingu zvyšuje šance tvorby krevních sraženin – podle zprávy amerického Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv z roku 2011 o celých 56 procent. Pro pověst farmaceutického gigantu jsou tato podezření nepříjemná, ale nijak fatální: na odškodném za NuvaRing sice letos zaplatí 100 milionů dolarů, ale populární produkt vydělává ročně šestkrát tolik.

Další výzkumy připomínají další rizika. I když žena překoná krevní sraženiny a embolii, syntetickými hormony není ohrožena jen ona sama. V roce 2008 natočila mladá česká filmařka Tereza Tara dokument Hormonální akvárium, v němž se zabývá otázkou vlivu hormonální antikoncepce na životní prostředí a povzbuzuje diváky k úvahám nad tím, jakou cenu za každodenní užívání pilulek platíme. Její rozměr je vidět třeba na příkladu některých druhů ryb, jež ve vodě plné vyloučených umělých hormonů mění pohlaví. Podobné úvahy se objevují už od devadesátých let a zhruba ve stejném období jako filmařka představila výsledky svého několikaletého výzkumu kanadská bioložka Karen Kiddová, která se zabývala zkoumáním toho, jak syntetické hormony, jež se vylučují močí, ovlivňují životní prostředí. Uživatelka hormonální antikoncepce denně přijme většinou mezi 20–40 mikrogramů estrogenu a asi třetinu z toho vyloučí (selským odhadem to znamená, že u jedné ženy se za celý plodný život do vody dostanou řádově gramy hormonů).

Metoda profesorky Kiddové byla přímočará – do odlehlého jezera v kanadském Ontariu sypala několik let estrogen tak, aby dosáhla podobného stavu, jaký panuje ve vodě poblíž velkých měst. Výsledky se ukázaly velice rychle a samečci jednoho z druhů jezerní střevle začali mít opožděnou tvorbu spermií a navíc začali produkovat vajíčka. Do dvou let celá populace drobných ryb v jezeru kvůli své neschopnosti dál se rozmnožovat téměř zkolabovala. Větší ryby, které dospívají později, vydržely jen o rok déle, než je náhlá pohlavní neschopnost samečků opět téměř vyhubila. Na první pohled výrazně nezasáhnuty se zdály pouze největší a nejdéle žijící ryby, i ty však začaly mít problémy s přežitím poté, co jim s populační katastrofou odumírala další a další potrava. Po zastavení podávání estrogenu se ekosystém jezera dokázal do tří let vzpamatovat a rozmnožování ryb se obnovilo.

Výzkum v kontrolovaném prostředí je v případě ryb sporný: kritici upozorňují především na to, že ryby migrují a nežijí jen v podobně „kontaminovaných“ vodách. Karen Kiddová ale není zdaleka jediná, kdo se estrogenem ve vodě zabýval. Kromě řady jiných se na tento problém zaměřila i Environmentální agentura Anglie a Walesu nebo Evropská komise. Britové došli k závěru, že ryby ve 39 procentech toků jejich řek jsou potenciálně ohroženy zvýšenou přítomností umělých hormonů. K rozhodnutí co s tím má ovšem podle plánů dojít v horizontu let.

A zatímco Karen Kiddová se ve svém výzkumu omezila pouze na rozmnožovací problémy ryb, naznačuje Tereza Tara ve svém dokumentu, že hormony obsažené v pitné vodě a v rybách mohou mít vliv zejména na muže, kteří je konzumují. Nic podobného zatím vědci oficiálně neprokázali, pravdou ale je, že počet spermií u mužů rapidně klesá, ať už za to může cokoli. Většina odborníků si tento jev vysvětluje především nezdravým moderním způsobem života. Na poznání toho, co vlastně hormony ve vodě dělají s přírodou a lidmi samotnými, si zřejmě ještě pár let budeme muset počkat. A ani to nezaručí jednoznačný názor – ten koneckonců nemáme ani na globální oteplování.

No pill, no problem

Příběh o vymírajících rybách se může mnoha lidem jevit jako přehnaný. Právě on je však důvodem, který zmiňuje jednadvacetiletá Vendula, když se jí zeptáte, proč s užíváním pilulky přestala. Po chvilce vyjde najevo, že ryby v jejím případě působí jako jakýsi reprezentant všech nepříjemných pocitů z hormonální antikoncepce, které se jen těžko zachycují. Nepříjemné jsou ale do té míry, že je ochotná spokojit se s méně spolehlivou přerušovanou souloží a občasným kondomem.

Loni publikoval New York Magazine text s příznačným názvem No Pill? No problem. Meet the Pullout Generation (Žádná pilulka, žádný problém. Seznamte se s generací přerušovaného sexu), který popisuje skupinu mladých, vzdělaných a ambiciózních žen, jež dnes žijí bez pilulky přesně tak jako Vendula.

 Podle něj se v letech 2006–2008 spoléhala nebo minimálně jednou spolehla třetina Američanek ve věku 15–24 let na přerušovanou soulož jako ochranu proti otěhotnění. Toto číslo řadu odborníků lehce děsí. Autorka však jejich rozhodnutí popisuje jako jakousi novou fázi přemýšlení o postavení ženy – pilulka, která dala ženám od šedesátých let svobodu rozhodovat o vlastním reprodukčním cyklu, zároveň na ženy naložila plné břemeno odpovědnosti za ochranu před těhotenstvím. A to je něco, co neladí s jejich představou rovnocenného partnerství, stejně jako neladí každodenní polykání hormonů se snahou jíst zdravě nebo používat přírodní produkty a starat se o sebe i o své okolí. V mobilních telefonech jim blikají aplikace, které dokážou vypočítat plodné a neplodné dny a v případě těch plodných nasazují partnerům kondomy.

Většina žen, jež text zmiňuje, má studentská léta dávno za sebou a žijí několik let s jedním partnerem, kterému plně důvěřují. Výhodou je pak prý sdílená odpovědnost obou partnerů. Nevýhoda je rovněž zřejmá – ztrácí se pocit téměř absolutní jistoty. Na druhé straně každý zcela přesně ví, co vlastně hrozí.