Pustina

„Mám podivnou prosbu. Potřeboval bych knihu, kterou mi doporučili přátelé, ale jejíž jméno jsem zapomněl a autora také. Vím jen, že to je básnická skladba a první verš zní Duben je nejkrutější měsíc…“ obrátil se rozpačitě postarší muž v tichu knihkupectví na mladou prodavačku. Zatajil se mi dech. „To je Eliotova Pustina,“ odpověděla úplně klidně slečna, do níž jsem se v ten okamžik zamiloval.

Byla to nejlepší zpráva, kterou jsem za celý uplynulý duben slyšel. Hlavou mi letělo všechno, co se v tom měsíci stalo. Viděl jsem před očima sotva dorostlé ruské a ukrajinské kluky, hovořící o možné válce s nějakou zvláštní úlevou, jako by na ni čekali spoustu let… Slyšel jsem našeho ministra zahraničních věcí, jak vysvětluje národu, že nemůžeme Číně říkat, co má dělat, a viděl prezidenta, kterak rozvážně přikyvuje a těší se na vzájemný obchod, jenž nám ovšem nemůže pomoci, neboť se z něj stal mizerný kšeft. Připomněl jsem si absurdní soustrast ve tvářích redaktorů Novy, když konstatovali, že Iveta Bartošová byla poslední roky před sebevraždou pod strašlivým tlakem médií a vzápětí opět náruživě přepínají živě na místo neštěstí. Vzpomněl jsem si na loňská slova šéfredaktora bulvárního webu Extra.cz Pavla Novotného, patrně nebezpečného šílence: Samozřejmě, my ji (Bartošovou) skutečně zabijeme. A na miliony lidí, kteří bez dechu…