Pět let jsem učil na vysoké spisovatelství a scenáristiku. Z toho vyplývá, že jsem těmito dvěma profesemi poněkud zasažen, a tedy – díky bohu – neobjektivní. I proto prosím své bližní, aby nedovolili obzvlášť obrazovkám vstupovat do vychutnávání léta. Jistěže vím, že sto let, která uplynula od sarajevských sedmi kulí, je událost, na jejíž zopakování se bude čekat dalších sto let, a propásnout něco takového hraničí s bezcitnou arogancí, ale tahle ta výročí by měla být ze všeho nejvíc namířena k těm, které masáž komunistické ideologie už nestihla zasáhnout. A že by teenageři během prázdnin měli chuť si odskočit od svých hrátek, aby se dozvěděli, jak to tenkrát bylo, se mi nejeví jako pravděpodobné. Pořád ještě ve školách verbuju proti ztrátě paměti dospělých, a díky tomu jsem si – i pro své dávné mládí – opakoval zázračnou moc měsíce června. Ten sice přináší některým maturantům oznámení, že pro ně nebudou další dva měsíce vypadat, jak si představovali (kvůli té blbé matyce, či čemu), zato těm ostatním mnoho radostí. Například že už se moc neučí a že se jezdí na školní výlety a že – holt – se některé známky na vysvědčeních nepovedly, ale jinak je ta dvouměsíční perspektiva pro všechny hodně příjemná.
Původně jsem jenom chtěl podat cosi jako zprávu o tom, jak…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
