Budím se vlhkým horkem v desátém patře Chungking Mansions, nechvalně proslulém útočišti imigrantů a batůžkářů. Můj první den v Hongkongu, kde jsem před čtyřmi lety studovala. Návrat po takové době! Jsem nedočkavá, co nejdřív chci vyrazit do ulic. V jednom z pákistánských bufetů v přízemí narychlo posnídám dvě samosy a zapiju je tradičním hongkongským čajem s mlékem.
Směr je jasný – vyrážím na Mongkok, jednu z nejhustěji osídlených čtvrtí na světě. Toto místo se před několika týdny stalo tábořištěm lidí, kteří protestují proti volební reformě navržené čínskou vládou. Jdu po rušném nákupním bulváru Nathan Road. Dopravní provoz zeslabuje a přelévá se do rovnoběžných ulic. Příčina je zjevná – po celé délce silnice stojí masivní blokáda z bambusového lešení a policejních zábran pokrytých transparenty a plakáty. Téměř vše je kantonsky, budu se muset doptávat. Vzniklo tu neobvyklé stanové městečko s knihovnou, stánky první pomoci i studijními koutky. Je tu ale tak málo lidí! Ten zvláštní klid a opuštěnost vyniknou ještě palčivěji, když si všimnu osmi velkých policejních dodávek, jež stojí na severní straně barikád. Hodně lidí také prochází kolem, někteří se zastavují u výloh hustě pokrytých letáky a novinovými články, turisté se s vítězoslavným výrazem fotí u provizorního taoistického oltáře. Z dálky je slyšet hučení neúnavného provozu o pár ulic dál. Bleskne mi hlavou otázka: že by se splnilo to sebenaplňující se proroctví, které šíří místní noviny? Je už opravdu po všem? Znehybněná tepna mnohamilionové metropole, která jinak nikdy nespí – a pro nic? Nevím, co si mám myslet. Dávám se do řeči s protestujícími a dozvídám se, že Mongkok je oproti ostatním blokádám docela drsný. Fyzické útoky odpůrců a policejní násilí zde nejsou ničím výjimečným, proto tu není moc lidí.
Chci vidět, zda se od sebe jednotlivá místa opravdu tolik liší. Přesouvám se proto metrem na Central, hlavní dopravní uzel na ostrově. Když se vymotám z bludiště pasáží propojujících jednotlivé mrakodrapy, nabízí se mi překvapivý pohled na dva šestiproudé tahy, na kterých není jediné auto. Jdu prázdnou ulicí, nade mnou se tyčí nablýskaná sídla bank. Připadám si jako v nějakém americkém postapokalyptickém filmu. Postupně se začnou množit stany i lidé, najednou se nacházím uprostřed živého davu a pestrobarevné změti stanů, transparentů a barelů s vodou. Fascinuje mě ta organizovanost. Nikde nevidím žádné odpadky ani poškození – protestující nechtějí policii poskytnout záminky k zásahu. Přes betonová svodidla každých pár desítek metrů vedou schůdky, na nichž je vyznačený směr přecházení. Lidé jej samozřejmě dodržují. Tohle je pro Hongkong tak typické!
Neobvyklá je ale ta pospolitost a kreativita, která je vidět všude kolem. Tvoří se pestré diskusní skupinky, k nimž se může přidat každý náhodný kolemjdoucí. Lidé se navzájem podporují – jsou tu stánky na nabíjení telefonů, vidím dvojici, jež obchází stany a nabízí protestujícím zdarma kávu. Prostor je zahlcený plakáty, instalacemi, kresbami, origami; zdarma zde vystupují nejrůznější umělci. Vše, co v běžném životě Hongkongu téměř nedostává prostor. Těžko říci, zda protesty reformu volebního systému bezprostředně ovlivní – soud naopak v posledních dnech odsouhlasil policejní asistenci při odstraňování blokád. Na každém kroku však vidím, že zde vzniká něco nového a velkého, co se tolik liší od běžné tváře té organizované metropole, kde „time is money“.
Po dni stráveném pozorováním a diskusemi s protestujícími jsem plná rozporuplných pocitů. Vyčerpaná. Na hostel se vracím přes nejbližší zastávku metra, Wan Chai. Stejně jako pár ulic od Mongkoku také zde jde život nerušeně dál – podniky plné západních hostů i hodinové hotely fungují jako obvykle.
Terezie Lokšová, socioložka
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
