Jak se chytá kometa

Když se ale v klidu ohlédnu, vidím spíš toho dvanáctiletýho kluka, kterej poprvé veřejně vystoupil na Hrádečku v souvislosti s pašijovým koncertem Plastic People v roce 1978. To, co pak následovalo, je jako barevnej ocas řítící se komety. Prostě to kolem nás jenom zasvištělo,“ vzpomínal ještě před pěti lety Filip Topol v rozhovoru pro Respekt.

Skupina Psí vojáci tou dobou slavila třicet let existence a její frontman ono trefné přirovnání používal v souvislosti se svou hektickou hudební dráhou dost často. Aktuálně posloužilo i coby název tvůrcům celovečerního dokumentu, který se ohlíží za životem tohoto originálního umělce, jenž neměl na české scéně obdoby. Takovej barevnej vocas letící komety do kin přichází dva roky po Topolově smrti.

Jeho iniciátoři producent Romek Hanzlík (který dělal Psím vojákům šestnáct let manažera) a režisér Václav Kučera v něm shromáždili rozhovory s blízkými a také úctyhodný archivní materiál. Přes to všechno snímek, jejž vytvářeli především lidé, kteří byli Topolovi blízcí, ukazuje, jak nesnadné je takovou kometu chytit za ocas a dobře ji přiblížit někomu jinému, než jsou fanoušci. K celkové škodě filmu chybí chuť bojovat silou Topolovy hudby i životního osudu o nezasvěcené, či dokonce lhostejné diváky.

Jaký to byl hrdina?

„Zatímco jiní čtrnáctiletí kluci si kreslí rytíře nebo rakety, on si neustále kreslil výslechy,“ líčí na jednom ze silných míst dokumentu svého bratra spisovatel Jáchym Topol. Na mladičkého zpěváka a…