Soumission

Podobnou kolizi by nevymyslel ani Michel Houellebecq: vydání jeho šestého románu Soumission, v němž popisuje budoucnost Francie pod vládou islámu, se střetlo s krvavými událostmi kolem satirického magazínu Charlie Hebdo. Kontroverzní kniha byla hlavní senzací médií, než ji nahradili islamističtí teroristé. Po útoku se k ní vyjádřil i premiér Manuel Valls. „Francie, to není Michel Houellebecq, netolerance, nenávist a strach,“ prohlásil v rádiu ráno následujícího dne.

Netoleranci a nenávist ovšem v knize nenajdeme, zvláště ne k islámu. Pokud zde Houellebecq něco odsuzuje, pak je to humanistický ideál individuální svobody zrozený z osvícenství. Lidé přebývají v prázdnotě, jsou slabí a osamělí, říká. Potřebují se něčemu odevzdat. Sám se prohlašoval za ateistu, ale v šestapadesáti letech, po smrti rodičů a oblíbeného psa, prý už si není tak jist.

Zlatý věk

Po prezidentských volbách v roce 2017, které vyhrají socialisté, se Francie ponoří do tísnivé nevolnosti. Množí se násilí. Na jedné straně sílí Národní fronta a Hnutí evropské identity, na druhé nově založená muslimská strana osvíceného politika Mohammeda Ben Abbese. V prezidenských volbách v roce 2022 tak Ben Abbes s podporou tradičních politických stran vyhraje nad Marine Le Penovou a začne nový „zlatý věk“. Klesá zločinnost a po odchodu žen z pracovního trhu i nezaměstnanost. Reformy „vrací důležitost rodině“ a ekonomika vzkvétá. Francie se dostává na vedoucí místo v Evropské unii, která se rozšiřuje o muslimské státy Středomoří a začíná se přetvářet v jakési nové římské impérium. Obětovat je třeba pár maličkostí, jako je svoboda slova, právo na vzdělání či rovnost mužů a žen.

Vypravěč románu François, čtyřiačtyřicetiletý profesor literatury se specializací na J. K. Huysmanse, vykazuje všechny rysy houellebecqovského hrdiny. Je to odcizený sebestředný nihilista se smyslem pro humor, hodně kouří a pije, potýká se s administrativou, ekzémem, instalatéry a nedostatkem kvalitního sexu. Právě propásl poslední milostnou šanci a zjišťuje, že sex bez lásky už mu moc neříká. Do smrti je však daleko a François se propadá do úzkosti. Po vzoru Huysmanse pomýšlí na konverzi ke katolictví, ale není jí schopen.

Patronát nad Sorbonnou mezitím přebírá Saúdská Arábie a profesoři musí odejít, pokud se nestanou muslimy. O Françoise ale univerzita stojí a její charismatický šéf Rediger jej tak dlouho svádí lichotkami, sliby materiálních výhod a filozofickými rozpravami, až profesor neodolá. Duchovní přerod se nekoná, přesto je šťasten. Nebo aspoň spokojeně rezignuje. Těší se z nového života a hlavně příslibu hned několika manželek, které mu zaměstnavatelé dodají až pod nos.

Odkud přichází spása

Doposud byl Houellebecq ve svých analýzách západní společnosti konzistentní. Zaměřoval se na různé oblasti: vědu a filozofii (Elementární částice), turismus (Platforma), reklamu (Možnosti ostrova), umění a ekonomiku (Mapa a území) – ale v podstatě psal o jednom a tom samém. Původ neštěstí viděl v individualismu a východisko z něho v lásce, v milostném odevzdání. Houellebecqovi hrdinové nacházeli spásu v náručí nesobeckých žen; a sex, o kterém se autor rád rozepisoval, byl chápán skoro v náboženském smyslu – jako extáze, únik ze světa utrpení. Ostatně často se psalo, že jeho cynismus je maskou zhrzeného romantika. „Otázka, zda dosud může existovat láska mezi mužem a ženou, hraje v mých románech stejnou úlohu jako otázka po existenci Boha u Dostojevského,“ řekl v roce 2010.

Láska však v nové knize – jejíž název lze přeložit jako Podmanění, ale také Podlehnutí či Odevzdání – chybí. Palčivá intenzita, která tvořila živé jádro románů, je pryč. François je v milostném smyslu mrtev. Jeho „vztah“ se studentkou Myriam je podán tak slabě, že nestojí za řeč. Možná skutečnost, že Houellebecq už nehledá spásu v ženách, má co do činění se stárnutím. Ženy poněkud pomstychtivě odsunul na okraj do rolí sexuálních služek či kuchařek – přičemž kuchařky ze srovnání vycházejí lépe.

Spása tak přichází v podobě politického vůdce Ben Abbese a jeho posla Redigera: „… vysoký určitě přes metr devadesát a rozložitý, s širokou hrudí, měl spíše postavu hráče rugby než univerzitního profesora. Do bronzova opálená tvář, zbrázděná hlubokými vráskami, byla korunována bílými, hustými, na ježka ostříhanými vlasy.“ A intelektuálně vyhořelý profesor musí tomuto nadsamci podlehnout stejně, jako zženštilé křesťanství podlehlo mužnému islámu. Že je v tom cosi erotického, zde Houellebecq otevřeně naznačuje odkazem ke klasice sadomasochistické literatury Příběhu O od Pauline Réageové. Ostatně stačí pomyslet na umělce a intelektuály, kteří se „odevzdávali“ všemožným vůdcům od Hitlera po Miloševiće.

Obtížený pamflet

Francouzská kritika nepřijala román s nadšením. Ani ne tak kvůli provokativní politické vizi, neboť od Houellebecqa se nic než nekorektnost a provokace nečeká, ale pro literární kvality. Šéfredaktor literární přílohy listu Le Monde například knihu nazval „nejprůměrnějším Houellebecqovým románem“ a „pamfletem obtíženým ideologií, který se jen stěží dokáže zahalit do románové formy“. Zároveň ovšem recenzenti připomínají, že román nahrává francouzským pravicovým intelektuálům, jejichž vliv sílí.

Možná to tak na první pohled nevypadá – Houellebecq přece nad nimi dává zvítězit islámu. Ale hodnoty, které vyzdvihuje, tedy návrat k náboženství a k rodině založený na podřízenosti žen, a hlavně útok na humanismus a západní demokracii vůbec, jsou blízké tomuto proudu. Připomeňme bestseller Francouzská sebevražda, kde Éric Zemmour svádí vinu za úpadek Francie na emancipaci a generaci formovanou rokem 1968. Anebo si vzpomeňme, jak se extrémní pravice shodla s muslimy i katolíky na odporu k manželství homosexuálů.

Na svou vizi má Houellebecq plné právo – podobně jako Charlie Hebdo na své karikatury. Stejně tak je nepochybné, že nejslavnější francouzský spisovatel jí posílí ve Francii už tak silné islamofobní tendence. Mnoho na tom nezmění ani námitka, zda nemyslel román jako temný vtip či satiru o manipulovatelnosti intelektuálů. V rozhovorech trvá na tom, že nikoli. Ale právě u něj tato možnost zůstává samozřejmě otevřená.

Autorka je spisovatelka.

Michel Houllebecq: Soumission
Flammarion, 320 stran