Přeceňovaný buřič

S-s-s-s-to roků v šichtě-šachtě žil. Ko-ko-kopal jsem,“ zalyká se kašlem bavič Jiří Wimmer v jedné ze svých nejslavnějších scének, v níž cituje báseň Petra Bezruče Ostrava. „Kooopal jsem… u-u-u-u-hlí!“ poulí herec oči a cuká sebou, zatímco si střílí z básníka, jehož komunisté zařadili mezi své ikony a proměnili v povinnou školní četbu. Málokterý český poeta vyvolává tak rozporuplné reakce jako slezský rebel Bezruč – pro jedny symbol minulého režimu, pro jiné autor nejlepší tuzemské sbírky básní vůbec. Novou kapitolu v debatě o jeho kvalitách otevřel na sklonku roku Olomoucký kraj, když docílil zrušení památkové ochrany pro Bezručův dům a krok zdůvodnil úředním posudkem, že básník je „přeceňován“. Vyvolalo to bouřlivou reakci, která potvrdila, že se vztahem Čechů k Petru Bezručovi je to složitější.

Vladimír Vašek alias Petr Bezruč vydal Slezské písně – svoji jedinou básnickou sbírku – ve dvaačtyřiceti letech, v roce 1909. A způsobil poprask. Takovou bojovnost a přímočarost volání po vzpouře horníků a malých zemědělců proti útlaku pánů německého, polského či židovského původu český živel v Rakousku-Uhersku dosud nikde nečetl. Poštovní úředník Bezruč si nebere servítky a barvitě popisuje, jak panstvu, které ve Slezsku vytlačuje český jazyk i kulturu a nutí dělníky pracovat do sedření, přeje smrt. I když se dodnes spekuluje o tom, že skutečným autorem básní byl Bezručův starší přítel Ondřej Boleslav Petr, faktem zůstává, že Bezruč byl za Slezské písně…